středa 27. dubna 2016

Spartan race Praha

Bez jednoho dne týden a mě čekal další závod, tentokrát úplně něco jiného, překážkový závod Spartan race v Praze. 

Příprava na tento závod nebyla nějak speciální, hlavně jsem se připravoval na závod o týden dříve, tudíž jsem byl na Spartan připraven běžecky a nijak jinak. Pokud si dobře vzpomínám, tak za 5 měsíců přípravy jsem udělal 60 angličáků, zhruba stejný počet shybů a o dalších posilovacích cvicích na ruce ani nemluvě. Spartan jsem si tedy šel hlavně užít s tím, že můžou nastat dva scénáře: povedou se mi překážky, pak by to mohl být slušný čas, nebo se mi překážky nepovedou vůbec a já odpadnu po prvních angličácích. Problém byl v tom, že teoreticky jsem mohl dělat angličáky úplně na všem, kde to jde, protože jsem s nimi nikdy nepřišel do styku. Moje předzávodní pocity ještě podoporovali mí spolusouputníci, kteří mi připomínali, že určitě budu první v týmu; při tom jsem se vždycky pomyslel, že možná tak do prvních angličáků...

Už před závodem mě braly mory, protože se na závod vyráželo asi tak o hodinu později, než bych jel já, kdybych měl jet sám, tudíž jsem byl značně nervozní. Nervozita ještě stoupala už na výstavišti, když se pořád na někoho čekalo, furt někdo hledal hajzlíky atakdále, takže něco, při čem mi značně stoupá tlak :)

Výstaviště bylo ještě poloprázdné, takže jsem  měl dostatek prostoru na rozcvičku, teda tu soukromou. Poté jsem čekal organizovanou rozcvičku z pódia, tak jsme si stoupli před pódium, kde nepostávaly tedy davy lidí a moderátor to moc nerozjížděl. Najednou prohlásil, že se má připravovat vlna 8:15 (my jsme byli vlna 8:00) a my se vydali úprkem ke startovní bráně, kde se na hodinách skvěl čas  7:52, takže jsme se všichni zase uklidnili.

V předstartovním kotli jsem se strategicky prodral až k startovní pásce a zbylé minuty trávil poskakováním a posloucháním dojmů polských spartanů stojících vedle. Poláci při odpočívání přeřvali Čechy a my se vydali skrze dým do závodu.

Hned jsem se snažil protlačit dopředu, což se mi viceméně podařilo, a s napětím očekával první překážku. Tou byly pneumatiky. V duchu jsem si říkal, že se můžu klidně rozbít i tady, přesto jsem se nerozbil, avšak moje technika byla o dost pomalejší než všech okolo - takže jsem musel poprvé dobíhat čelo.

Pak následovala série několika různých zdí určených pro různé způsoby překonávání. Mé způsoby opět nebyly tak efektivní jak způsoby ostatních, takže na každé překážce se několik lidí přehnalo kolem. Poté nás čekal delší běžecký úsek stromovkou, kde se mi podařilo dotáhnout na vedoucí skupinu, se kterou jsem doběhl k memory testu. Dobrovolník u testu zřejmě uznal, že ve vedoucí skupince nebudou žádní spartanští zelenáči, proto se neobtěžoval s vysvětlováním, podle které dvojice čísel si máme kód pamatovat. Mně přišlo zcela logické si kód pamatovat podle prvního dvojčíslí, takže jsem se snažil vymyslet nějakou mnemotechnickou pomůcku na kód čísla 99. Po tom, co jsem si řekl, že si snad nějak vzpomenu, jsem se opět vydal dohánět čelo naší vlny.

K pytlům s pískem, se kterými jsme měli vyběhnout nebo vyjít krátký kopeček, jsem dobíhal společně s pelotonem čítajícím asi deset mužů. Nošení břemena mi fakt vyhovovalo a doufal jsem, že na něco podobného při závodě ještě narazím - marně.

A opět delší běžecký úsek. V této chvíli mě závod fakt bavil, ale věděl jsem, že přijdou horší věci. Kus před první občerstvovací stanicí jsme začali předbíhat závodníky z předchozích vln a blížili se k první pořádné překážce kůlům, Říkal jsem si: je to pade na pade. Na první kůl mi pomohl dobrovolník a já se vydal bezhlavě kupředu. Dva kůly před koncem jsem se však poroučel k zemi, Takže první angličáky. V běžecké části jsem si vytvořil celkem náskok a říkal jsem si, že to určitě ještě doženu. Na místě určeném pro angličáky to vypadalo jak na buzerplace. Slečna dobrovolnice řvala na celé kolo a já jsem po patnácti kouscích nemohl a přede mnou bylo ještě jednou tolik. Poprvé jsem se pořádně zadýchal a vyrazil přelézt síť.

Doufal jsem, že teď nastane opět nějaký běžecký úsek, ale bohužel. V tu chvíli jsem samozřejmě ještě netušil, že v podstatě všechno běhání je za námi a zůstává pouze popobíhání. V cestě mi stála kladina. Ne moc dlouhá, ale zato do kopce. Zkusil jsem ji opět přejít rychlým tempem, ale těsně před koncem mě vzal balanc a já došlápl na vedlejší kladinu. Dneska si říkám, že kdybych doskočil o deset cm dále, tak jsem překážku zdolal, ale teď už je pozdě :) Další dávka angličáků, tentokrát na betoně. 60 angličáků v tak krátkém sledu se už na mně značně podepsalo a já už zdaleka nepokračoval tak svěže jak před kůly. Navíc jsem už spatřil další členku našeho týmu, kterak vstupuje na kladinu a poté jde angličákovat. Holt na nějakých 4 km nevytvoříte tak zázračný náskok.

Když se přede mnou objevili slamění panáci, věděl jsem, že to není dobré. Další nevyzpytatelná překážka. Oštěp jsem samozřejmě vrhl vedle a už jsem toho začínal mít plnou p*del, zvlášť, když jsem za plotem viděl horolezeckou stěnu, překážku, před kterou jsem měl největší respekt.

Za chvíli už jsem stál v řadě před stěnou a marně se snažil od zkušenějších borců odkoukat, jak se vůbec mám chytit, kde dát kterou nohu a další finty. Bylo mi to ovšem prd platné, protože mě hned gravitace stáhla tam, kam patřím. Dalších třicet na betoně.

Trochu běhu a na řadě byl memory recall. Dobíhal jsem k dobrovolníkovi a snažil se dát dohromady kód, když ten na mě vybalil: "Takže 34." Aha, takže ono to mělo být podle druhého dvojčíslí. Vyčerpaně jsem hekl: "Nevím," a když jsem šel na angličáky, tak jsem si připadal jak debil, což ještě umocnilo to, že jsme tam angličákovali jenom dva. Musím pochválit dobrovolnici, která mě hecovala do každého dalšího opakování a posledních pět si dala dokonce se mnou.

Už naprosto vyčerpaný jsem se šoural dále a pokud jsem chtěl jít dále, tak jsem musel přeručkovat konstrukcí nahoru a dolů. Před touhle překážkou jsem už byl tak demotivovaný, že jsem to ani nechtěl zkoušet a jít hned na angličáky, ale přesto jsem se pověsil na první trubku jak pytel brambor, zkusil dosáhnout na další a se zaklením se poroučel k zemi. Teď už mě fakt závod přestával bavit. K monkey baru dobíhali další členové týmu a mohli jsme si porovnat angličákové skóre - vedl jsem,

Zpátky do přírody a tam vytáhnout nahoru pytel z pískem. Čekal jsem pořádnou nálož a při prvním záběru jsem se až vylekal, jak je to lehké. Dal jsem na rady dobrovolníků a pytel spouštěl pomalu - dělat angličáky za to, že jsem pustil pytel z výšky - to už by mě fakt j*blo.

Konečně překážka, na které nemusím angličákovat - plazení pod ostnatým drátem. Oproti jiným závodům, které jsem viděl, mi to přišlo nějaké dlouhé a hlavně suché, bez bláta. Strategicky jsem zvolil flek co nejvíc na kraji doufajíce, že tam bude drát nejvýš a klasickým plížením jsem se vydal vpřed. Asi ve třech čtvrtinách mě už tak bolela kolena, že jsem přešel do nějakého podivného bočního plazení, které plynule přešlo v hojně využívané kutálení. Naštěstí jsem se nikde nezachytil a rychle pokračoval dál.

Dál do vody. První vodní překážka - dunk wall. Čekal jsem, že budu muset s hlavou pod vodu, ale bohudík (nebo bohužel) nemusel. Voda rozhodně nebyla teplá, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Čekala mě překážka, na kterou jsem si věřil nejvíce - lano. Sice jsem už dlouho nešplhal, ale doufal jsem, že je to jako jízda na kole, že se to nezapomíná. Nezapomíná. Hlavně za pomocí nohou jsem se elegantně dostal nahoru a konečně jsem zažil ten pocit, když zdoláte překážku a vyhnete se angličákům. Vlilo mi to novou sílu do žil a tak jsem vyrazil kupředu.

Když jsem dobíhal k převrácení pneumatik, tak jsem si všiml, že na dohled je multiring - poslední překážka. Pneumatiky jsem převrátil jako nic (jak jsem se později dočetl v některých reportážích, tak tam byly pneumatiky různých hmotností, takže jsem měl asi štěstí) a běžel na multiring. Lano mě nabilo energií, takže jsem si celkem věřil. Bohužel jsem udělal velkou chybu - zavěsil se na hrazdu jak pytel brambor, bez zpevněných ramen a paží, tudíž jsem už nenašel sílu na zvednutí se při přechodu na kruhy. Takže angličáky vytáhneme na dvoustovku. Tyhle už fakt nešly. Strávil jsem tam snad pět minut (celkově si myslím, že jsem tak polovinu závodu angličákoval), kolem dvacítky jsem přestal počítat, takže jsem možná udělal o nějaké to opakování míň, ale to už bylo jedno. Skočil jsem přes oheň, chytla mě křeč do stehna a dostal jsem medaili a další tunu krámů. Šťastný jsem nebyl. Ale slogan, že pochopím až v cíli, jsem fakt pochopil až v cíli. I když se jednalo o tak krátký závod, který jsem možná bral trochu na lehkou váhu, tak mi dal zabrat jako málo co. Vyčerpaný jsem sežral všechno, co jsem dostal a promrzlý si to štrádoval do sprch se studenou vodou.

A tím by mohl příběh spartana končit. Pokud bych měl srovnat oba závody, kterých jsem se o těchto dvou víkendech zúčastnil, tak by bylo pořadí následovné: první půlka spartana, Brněnská desítka, druhá půlka spartana. Bohužel to musím rozdělit takhle. Samotnému mi více vyhovuje závodění, kdy jsem v kontaktu se závodníky. Když jsem se dostal na Spartanu do kolotoče angličáků, tak se samotné závodění vytratilo, tedy mám na mysli závodění s ostatními závodníky, a zůstalo pouze závodění samo se sebou, což staví Spartan do jiné pozice. Celá myšlenka Spartan race je mi totiž velmi sympatická, stejně jako sportovní všestrannost, kterou musí nejlepší závodníci oplývat. A taky vím, že mi překonávání překážek nejde a že nemám výdrž v angličácích. Spartan Beast na podzim mě láká, ale přijde mi pošetilé se takové výzvy účastnit hned po návratu z Anglie, tedy bez tréninku. Ale Spartan v Praze určitě nebyl můj poslední.

pondělí 25. dubna 2016

Brněnská desítka

Myslel jsem si, že tento blog je mrtev. Že už nikdy nespatří světlo světa žádný ambiciózní a nepochybně skvělý článek. Dlouho to vypadalo, že to nakonec i tak bude, vždyť závody, které byly hlavním nosným tématem tohoto blogu již proběhly, a já jsem nepsal žádné předstartovní reporty, ani dojmy po doběhnutí, ani obsáhlejší reportáž ani nic podobného. Dlouho jsem ani neměl potřebu. Až dneska jsem se začal cítit tak nějak dlužen svým imaginárním čtenářům, že jsem jim nezprostředkoval své pocitů ze závodů, kterých jsem se zúčastnil. Ne to je pravdy jen částečně, hlavně jsem po závodech plný dojmů a nikdo se mě na ně nezeptal, tak je vypíšu, alespoň tady :)



Začnu mým prvním životním závodem - Brněnskou desítkou. Závod, který mel být můj Woodstock, závod, na který jsem měl velké plány, které se postupně zmenšovaly a zmenšovaly, až se staly celkem realistickými. Do závodu jsem šel tedy s cílem uběhnout závod pod 45 minut. Připomínám, že ačkoliv se závod jmenuje desítka, tak ve skutečnosti měří 10,55 km a půl kilometru není takový kousek, jak se může zdát; na desítce to dělá při mém tempu přes dvě minuty.

Poslední týden jsem před závodem jsem tedy ladil formu. Původně jsem měl zařadit i sacharidovou superkompenzaci, ale nakonec jsem ji zavrhl. Poslední trénink jsem si tedy odbyl tři dny před závodem a jal se odpočinku a doplňování glykogenu. V předvečer závodu jsem pořádně namasíroval nohy, udělal důkladný strečink a šel se těšit na zítra.

Nedočkavost mě probudila hodně před zazvoněním budíku a já se pustil do pořádné nálože vloček. Protože se mi asi před měsícem zdál děsivý sen, při kterém jsem přišel pozdě na tento závod (vlastně jsem na něj vůbec nedorazil, protože, jak už to tak ve snech bývá, tak jsem nemohl najít zastávku šaliny :)), tak jsem už před devátou vyrážel s batůžkem na zastávku (našel jsem ji) a měl tak dvě hodiny na prozkoumání atmosféry.

Atmosféra mě hned po příjezdu do centra nadchla. Nádherné počasí, už dvě hodiny před závodem se v centru motaly davy lidí ve sportovním i v civilu, moderátor vyřvával do mikrofonu a já si obešel všechny stánky a pokochal se pohledem na mé vysněné Salmingy :P

Největší dilema celého závodu, tedy kde uložím svou batožinu, jsem vyřešil překvapivě rychle a ve čtvrt na 11 jsem se vydal zahřát svalstvo. Po půlhodině poklusávání, postávání a poskakování jsem nabyl dojmu, že by už se mohli řadit závodníci do startovního koridoru. Měl jsem pravdu. Davy se hrnuly malou brankou do arény a mě se podařilo protlačit asi 100 metrů od startu, což jsem považoval za uspokojivé. Celý startovní had se ještě několikrát posunul vpřed, takže pak jsem stál asi 75 metrů od startovní brány.

Tak jsem stál v balíku nervozních běžců, jejichž poposkakování utnul až startovní výstřel. Celá masa se začala šinout kupředu. Nikoliv však během, ale krokem, který přešel v běh až po průběhu startovní branou a já okamžitě pochopil, že jsem se podcenil a postavil se moc dozadu. První jeden až dva kilometry jsem tedy kličkoval mezi ostatními běžci a až na druhém kilometru jsem se dostal do skupiny mého tempa, Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o asi stometrový vedoucí had závodníků ještě před roztrháním. Snažil jsem se tedy srovnat tempo a držet se závodníků kolem. Kupodivu se mi je dařilo ještě předbíhat. Pocitově jsem měl pocit, že běžím velmi dobré tempo, dokonce jsem několikrát přemýšlel, že se zeptám nějakého spoluběžce s hodinkami, jak na tom jsem, ale nakonec z toho sešlo. Když jsem přibíhal na velodrom, tak vedoucí skupinka z něho právě vybíhala a já jsem se řítil k první občerstvovačce. Osudné občerstovavačce. Vůbec nevím, proč jsem chtěl pít. Při tréninku si s sebou beru pití jen na 15+ běhy a desítku zvládám v pohodě na suchu, přesto jsem nabyl dojmu, že je velké vedro, takže bych asi umřel žízní, proto jsem popadl nabízený kelímek s vodou. Nechtěl jsem zastavovat ani příliš zpomaloval, tak jsem se snažil nalít vodu do chřtánu za plné rychlosti, bohužel jsem nikdy netankoval za běhu, takže jsem nemohl tekutinu do úst dostat. Kelímek jsem tedy do úst zvrátil co možná nejvíc a... napil jsem se nejdebilněji, jak to jenom jde. U nás příznačně říká, že jsem se napil "do koláčové dírky" (neptejte se, co to má znamenat), ale určitě víte, o co jde. Okamžitě jsem se zakašlal, vyhodil kelímek a pokračoval v běhu. Po asi sto metrech to začalo. Nesnesitelná bolest někde na žaludku. Ne to klasické píchání, ale mnohem intenzivnější bolest na jiném místě. Cítil jsem, jak zpomaluji a jak se kolem mě prohánějí běžci, které jsem předběhl.

Následující popis trasy bude velmi stručný. Nepamatuji si totiž vůbec, kde jsme běželi, jak to tam vypadalo a ani nic podobného. Pamatuji si jen tu bolest a jak se pomalu propadám startovním polem. Někde u pajdáku jsem zpomalil skoro až na rychlost chůze a pořádně to zkusil rozdýchat. Trochu to pomohlo a já si tak šetřil síly, alespoň na malý finiš od 9 km. Původně jsem plánoval finišovat od sedmého, ale tam jsem byl rád, že jsem. Na devítce jsem začal zrychlovat a před hlavákem jsem pořádně nasadil. Bohužel předchozí běh byl tak vyčerpávající, že už to na žádný finiš nebylo. Tak jsem proťal cíl s pohledem na časomíru, na které jsem jenom zahlédl číslo 48. Cíl jsem tedy nesplnil. Nakonec 53. místo celkem a 29. v kategorii. Osobák na desítku sice padl a má hodnotu 45:44, ale kdyby se mi podařilo udržet úvodní tempo, tak to mohl být určitě výrazně lepší čas. Ale na kdyby se nehraje a tak s odstupem času hodnotím závod jako velkou zkušenost a super zážitek.

Původně jsem si myslel, že silniční městský závod musí být nuda. Běžet v jednom balíku, po asfaltu, pořád stejně. Závod mě ale vyvedl z omylu. Hrozně se mi líbil právě ten kontakt se závodníky, to když jsem se mohl držet něčího tempa, případně ho předběhnout nebo se nechat předběhnout. Také davy diváků kolem tratě byly super (dokonce pár, který si na chodník vytáhl stůl, židle, slunečník, basu piv a pozoroval závod :)) a neskutečně hnaly dopředu (i když jsem to větší část závodu nebyl schopný vnímat). Takže Brněnský půlmaraton/desítku jednoznačně doporučuji a hned po doběhnutí jsem začal spřádat plány na další závod - Běhej lesy v Lednici, kde zabiju dvě mochy jednou ranou - podívám se do Lednice a zaběhnu si krosový půlmaratón.

A příště trochu z jiného soudku - Spartan Race.

středa 17. února 2016

Chytré kecy o jídle 1/2

Naléhání mé spolubydlící ať sesmolím nějaký článek neberou konce, tak jsem se rozhodl dát dohromady několik postřehů, které se mi už nějaký ten pátek honí v makovici, a o kterých jsem přemýšlel, že by možná nebylo na škodu je hodit na papír (obrazovku).




Už na začátek musím předestřít, že tento článek nebude asi tím, co byste čekali. Možná totiž čekáte, že vám nahodím nějakou super dietu, stravovací plán nebo prostě něco, co vám zaručí obrovské výsledky; řeknu vám, co máte jíst a co nemáte jíst, a to vše garantováno mnou, absolutním laikem bez jakéhokoliv lékařského vzdělání...

Bohužel předchozí odstavec je dnes krutá realita. Každý druhý zedník nebo podnikatel s plastovými okny, který alespoň půl roku chodí do fitka, vám na počkání sestaví dokonalý stravovací plán, po kterém budete vypadat jako on nebo někdo od něhož tyto výživové rady přijal (s největší pravděpodobností fyzik, chemik, gastroenterolog amatér, všuměl a antisportovec Grznár nebo podobné individuum). Jeho rada pak bude vypadat asi takto: "Žer maso, ty píčo, po mase se roste, ale ty radši žereš ty svoje zkurvené sacharidy, ty mrdko, z těch neporosteš, ty čuráku!"

Ale abych nebyl genderově nevyvážený, tak rady na podobném principu vám sestaví i každá bikinka, insta bloggerka a jim podobné. Rozdíl bude v tom, že namísto čuráků, mrdek a masa, se bude hemžit zadečky, zdrobnělinkami, načinčanými lívanečky, kašičkami a domácími špaldovými raw muffinky.

Na začátek jsem se trochu rozvášnil, ale alespoň mi to připravilo vhodnou půdu pro první téma, o kterém bych chtěl mluvit (psát :)), a tím je móda.
Móda je alfou a omegou dnešní zdravé, chcete-li racionální nebo fitness výživy. Je také její chimérou, zkázou, no prostě je vším. Alespoň já mám ten pocit a z článků, které jsem nedávno četl, je zřejmé, že nejsem sám. Připadá mi, že si lidi dělají z lidského těla pískoviště, kde si plácají své výživové bábovky, zkoušejí, co všechno vydrží, s čím novým ještě přijít a v neposlední řadě jak vytáhnout z lidí peníze.
Móda je u výživy celkově zajímavou otázkou. Dříve než přejdeme k módním stravovacím plánům a dietám, je zajímavé se podívat na módnost potravin. Ano i ty podléhají módě, podívejme se na jeden příklad za všechny. Dvojice v našich končinách velmi oblíbených potravin: vejce a mléko. Pokud někdy otevřete nějakou knihu o stravě ze 70. nebo 80. let, tak se dočtete plno věcí o tom, že vejce jsou plná cholesterolu, který ucpává vaše cévy a že už dvě vejce se rovná překročená denní doporučená dávka cholesterolu. Zároveň si ale ve stejné publikaci dočtete, že mléko je esence zdraví, že kdo vypije denně sklenici mléka dožije se sta let apod. Jen vzpomeňme na legendární reklamu na mléko.
Doma mám taky jednu kulturistickou příručku ze 70. let jménem Kondičná kultiristika, ačkoliv popisu mně sympatickou a esteticky nejpřitažlivější dobu kulturistiky, tak v části o výživě najdete jenom miniaturní zmínku o vejcích, to si v dnešní kulturistické publikaci dovedeme představit jen stěží.
Dnes se ale karta naprosto otočila. Vejce se skloňují ve všech pádech, jsou nedílnou součástí mnoha stravovacích směrů a u mnoha osob i základem celé stravy. Na druhou stranu, na mléko se mnoho lidí dívá skrz prsty. Výčitky se nesou od etické otázky (mléko jiného savce), přes nutriční otázku (stravitelnost laktózy) až po šílené otázky (mléko zahleňuje).
Můžete argumentovat, že tato situace je způsobena vědeckým pokrokem. To ano, ale můžete to tvrdit se 100% jistotou?

Toliko k módnosti potravin, určitě znáte i další příklady, samotného mě napadají různé druhy olejů apod., ale podívejme se nyní na módní vlny současných výživových směrů.
Těch je celá řada, ale přesto mezi nimi můžeme nalézt společného jmenovatele - vysoký podíl bílkovin a vysoký podíl tuků na úkor sacharidů. Nedávno jsem zhlédl nejmenovaný pořad o sportu na stream.cz, kde moderátor svým svěřencům dal výživový plán, ve kterém eliminoval sacharidy na úkor tuků, dokonce prohlašoval, že sacharidy jsou zlo a jediné, co potřebujeme jsou tuky. Tato skutečnost je součástí i mnoha dalších moderních diet, například velmi populární paleo diety,která je založena na stravě jeskynního muže, který jedl to, co ulovil nebo utrhl a zemřel ve třiceti. Nebo oblíbené diety typu Atkinsonovy nebo ketogenické, v jejíž podstatě přímo je, že bychom měli jíst hromady tučných sýrů, mas, špeku, smetany apod. Co je na tom do p*dele zdravého?
Výjimkou můžou být populární sacharidové vlny, ale pozor! ty jsou určeny pouze krátkodobě při specifické situaci, a to kulturistické přípravě, dlouhodobě jsou nepoužitelné.
Další skupinu tvoří spíše jednotlivé osoby než celostní výživové směry. Je těžké najít nějakou jednotící charakteristiku, ale mohli bychom je nazvat milovníky bio, cizokrajných potravin, neznámých potravin, superpotravin, různých cizích nápisů na obalech atd. atd. Myslím, že každý tuto skupinu lidí zná a mým účelem není je dehonestovat, ale spíš se pozastavit nad pár věcmi. Někdy mám totiž pocit, že prodejcům stačí na obal potraviny napsat bio, s přídavkem něčeho, co většina ani neví, co to je, případně gluten free a prodat o pade dráž. Já v zásadě proti bio zemědělství nic nemám, nemám ani nic proti exotickým chutím, akorát to někdy vidím čistě jako vysavač peněz. Do toho by mi v podstatě taky nic nebylo, když na to mají, ať si kupují jeden bio bezlepkový pomeranč za kilo, problém ale nastane, pokud tuto výživu začnou protěžovat za normální stravu, když se příliš zaměří na mikronutrienty na úkor makronutrientů, když si myslí, že nějak očůrají potřeby svého těla, že dokážou čerpat energii z vitamínů, že pokud budou jíst goji, tak se jim ztratí všechny neduhy, že pokud má jídlo hodně přívlastků a je dostatečně drahé, tak je zdravé. Takto bych mohl pokračovat dlouho, ale něco si necháme taky na druhý díl tohoto článku.

Možná jste se pozastavili nad tím, jak je možné, že jsem vynechal vegetáriány a vegany. Tyto alternativní výživové směry jsem se naučil vnímat jako normální, jenom se u nich musí věnovat větší péče výběru potravin a jejich kombinovatelnosti, ale i mezi těmito skupinami můžeme najít extrémy. Ten jeden bych vyzdvihl a nazývejme jej "náhražkový fanatik". Pro mě je vegetariánství a veganství (případně jiné podobně zaměřené směry) synonymem přírodní stravy, kdy vycházím od soucitu se zvířaty, který může být prvním impulsem k vegetariánství a dojdu až k soucitu s vlastním tělem a budu se snažit, aby mnou přijímána strava byla i pro mě to nejlepší. Bohužel často vidím lidi, kteří konzumují snad pouze chemické náhražky (většinou náhražky masných výrobků), jejich strava je založena z většiny na zpracované sóji, což nikdy není dobře. Druhým extrém, dnes už snad vyhynulým, jsou vegetariáni, kteří jsou schopni přežívat na smažáku a přílohách. Zaplaťpánbů, že jsem někoho takového viděl naposledy na střední :)

No a co teď? Po tom, co jsem zkritizoval snad všechno se vám určitě dere na jazyk otázka, "a co žereš ty? Co nám poradíš ty, frajere?" Já vám můžu dát jenom radu, kterou nic nezkazím: jezte normálně! Říkáte si, to je rada na nic, ale je to jediná rada, kterou se řídím. Důležité však je, jak onu normálnost chápete. Já ji chápu jako vyváženě a pestře, mohl bych ještě dodat střídmě a dostatečně. A co to je vyváženě a pestře? Mně pomáhá se dívat na potraviny z pohledu jejich převažující živiny. Tak například kuřecí prso je bílkovina, rýže je sacharid, paprika je pro mě vláknina, tofu je bílkovina, lněné semínko je tuk, brambora je sacharid a tak bych mohl pokračovat dlouho. Důležité je, že se snažím, aby na talíři byl vždy alespoň jeden zástupce jedné makroživiny. Když si totiž dáte na oběd palačinky, tak hlavní živinou je sacharid, a to i přesto, že v ní je vejce a mlíko, tak převažující jsou sacharidy. Když si dám smažák, tak hlavní je pro mě tuk, i když sýr obsahuje velké procento bílkovin, tak tuk je přece jen dominující a navíc je smažák smažený opět na tuku.
A takhle se snažím uvažovat o všech potravinách.
Úzce s tím souvisí také pestrost, tedy abychom se snažili, aby jednotlivé makro živiny pocházely z různých zdrojů, což je věc, se kterou sám mám ještě problémy. Ono totiž najít například tak rozmanité zdroje bílkovin, aby vycházely třeba na každý den jeden je nadlidský úkol. Já například čerpám hlavně z vajec, tvarohu, kuřecího masa, ryb a tofu. To je celkem slušný ansámbl, přesto si myslím, že někomu (někdy i mně) může připadat, že jím pořád to stejné. Na druhou stranu u sacharidů si nemyslím, že byl problém, ty čerpám z ovesných vloček, hnědé a bílé rýže, kuskusu, bulguru, pohanky, jáhel, (celozrného) pečiva, rýžových chlebů, brambor, batátů a na víc si nevzpomenu :) (všimněte si, že ještě rozděluji zvlášť jednoduché a složené sacharidy).
Dalším faktorem, který jsem ještě nezmínil, protože je můj čistě osobní, nepodložený žádným výzkumem ani pozorováním, je lokálnost zdrojů. Ve své stravě se snažím využívat primárně potraviny lokální nebo ty, na které jsem zvyklý a až pak potraviny exotické. Důvody jsou čistě evoluční. Vezměte si, že nás jakožto středoevropany obdařila evoluce stravitelností laktózy (ve většině případů), souvisí to s tím, že pastevectví bylo odjakživa základním zdrojem obživy. Dejte ale napít mlíka černochovi a... v lepším případě se z toho po*ere. My tedy máme schopnost extrahovat z mléka cenné živiny, protože jsme k tomu evolučně přizpůsobení, ale bují ve mně pocit nejistoty, jestli jsme schopni čerpat cenné živiny v plné míře z potravin, které jsou například typické pro asijskou nebo africkou kuchyni. Toto je můj subjektivní názor, který může být úplně vadný, přesto ale sám stavím svůj jídelníček na známých potravinách a pouze ho doplňuji exotickými potravinami. Pro představu je to asi 3:1, tedy, že si dám třikrát tvaroh a jednou tofu apod.

Tolik tedy první ze dvou dílů mých keců o jídle. Pokud máte jakékoliv připomínky, dotazy či výtky, tak diskuze je otevřena.

neděle 31. ledna 2016

Měsíční sumář #3 - Leden 2016

Nespokojenost je matkou pokroku...

Úvodní citát víceméně předznamenává dnešní článek. Už delší dobu pozoruji, že se měním z prvotřídního flegmatika na perfekcionalistu, což mému okolí jistě leze na nervy, ale mě vůbec. Takže u dnešního tradičního měsíčního shrnutí opět nebudu spokojený.

Cíl na první měsíc nového roku byl jasný, běhat hodně, běhat často a běhat daleko. Splnit se mi podařilo v podstatě jen poslední požadavek. Neběhal jsem tak hodně a často, jak jsem chtěl. Alespoň, že jsem párkrát běžel daleko. Další cíl byla hranice dvou set kilometrů, kterou se mi, jak jistě očekáváte, nepodařilo pokořit. Když se na to podívám zpětně, tak si to celkem dokážu vysvětlit. Měl jsem státnice a přijímačky, takže jsem se v podstatě 3 měsíce učil, z toho v lednu celkem intenzivně. Tím bych si to mohl omluvit, ale já si to nechci omlouvat. Dalším faktorem bylo počasí. Ačkoliv byla velmi mírná zima, chtělo by se říct až ideální na běhání, tak realita byla trochu jiná. Počasí bylo totiž značně proměnlivé a často jsem měl pocit, že je proti mně. Jeden příklad za všechny: na dnešek jsem měl naplánovaný zhruba 20km běh. Včera bylo nádherně, přes 10 stupňů, sluníčko...dneska se probudím a mínus pět, šílený vítr, sníh s deštěm, prostě počasí pod psa...I když se často zdálo, že už všude musí být sucho, tak mě nepříjemně překvapil led na lesních cestách... Ale počasí si nevybírám. No dost už nadávání na nepříjemné okolnosti a pojďme se podívat na čísla.

Za leden jsem naběhal 167 km, ke kýžené dvou stovce mi tedy chyběly asi 3 výběhy, které se rozhodně daly splnit. Tuto porci kilometrů jsem zvládl za 16 hodin a 16 minut, takže jsem několik hodin oproti předchozímu měsíci ubral. Bohužel nevím nastoupané metry. Ačkoliv má Endomondo mnoho výhod, tak má i jednu velkou nevýhodu; když se ztratí signál nebo zapne pauza, tak vynuluje nadmořskou výšku a při naskočení signálu ji zase přidá. Z toho plyne, že jsem měl při běžném běhu stoupání přes 3000 m, a to je blbost, když podle map jsem měl stoupat sotva 300 m. K výsledkům musím ještě připočíst 15 km chůze, ale nemůžu připočíst ani bazén ani posilování ani nic jiného. Bohužel. Ale alespoň jde vidět, že počasí bylo opravdu proti mě; když jsem se totiž chtěl vydat na bazén, tak byla taková ledovka, že nejezdily autobusy...

Ale už dost pláče nad proběhlým měsícem, důležitější je následující měsíc. Do Brněnské desítky zbývá 76 dnů, do Spartana dnů 83. To není zas tolik času. Proto bych chtěl v únoru hlavně zrychlovat. Postupně ubírat vzdálenosti, přidávat rychlost, pravidelně a často zařazovat intervaly a možná i nějaké ty silové běhy. Jedné věci bych se ale chtěl vyhnout - měření osobáků. Je to taková moje úchylka, kterou chci eliminovat. Ono vás to může sice hodně namotivovat, ale taky demotivovat, a toho se bojím. A kilometry? Těžko říct, uvidíme...

Jaké jsou vaše plány na nadcházející měsíc? A jak hodnotíte měsíc uplynulý?

čtvrtek 28. ledna 2016

Tréninkový log #8 - Objem is (almost) over

Od minulého článku uplynulo 12 dní a přibylo pár kilometrů.



12 dní je dlouho a musím přiznat, že mě poněkud opustila inspirace. Jednoduše jsem nenacházel vhodná témata, tréninky byly monotónní, jídla taky a na slibovaný článek o stravě ještě nejsem připravený, ale už si v hlavě sumíruji, jak by to mohlo vypadat. Co se tedy za těch 12 dní událo?

Opět nevynucené tréninkové pauzy, vynucené tréninkové pauzy, skvělé běhy, špatné běhy, pořád nahoru, dolů a hlavně daleko. Pořád totiž pokračuje můj objem, který je přesně jeden trénink před svým koncem, ale o tom se zmíním později. Byly to zajímavé a náročné dva týdny, pojďme si je tedy projít den za dnem.

Minulý log končil 16. ledna 17km během, který vyprodukoval velmi nepěkný puchýř. Ten mi na pár dní znemožnil jakýkoliv pohyb v botách (hlavně pohyb do kopce). To byl jeden z důvodů, proč jsem absolvoval další několikadenní tréninkový výpadek. Ten další důvod byl, že jsem jel na pár dní domů, kde bylo sněhu pod kolena.

Čtvrtek 21. ledna
Hned první den po návratu do Brna jsem se vydal vyzkoušet, zdali jsem ještě nezapomněl běhat. No dalo by se říct, že zapomněl. Plánoval jsem hodinovku, vylezla z toho padesátiminutovka a 9 km. Pocity příšerné. Nohy jak z oceli, špatně se mi dýchalo a k tomu se přidala bolest břicha, takže jsem byl rád, že jsem v pořádku doběhl domů :)



Pátek 22. ledna
Co tě nezabije, to tě posílí. Původně jsem plánoval, že si s sebou vezmu toaleťák, ale nakonec jsem na něho zapomněl (stejně jako na dalších milion věcí před během, jako např. namazat hubu a rty). Naštěstí jsem ho nepotřeboval :)
Vydal jsem se do Bystrce, protože jsem potřeboval změnu od Řečkovic a obcí jim přilehlých. Naplánoval jsem cca 12 km velmi pěknou cestou podél Medláneckého letiště, kterou určitě každému doporučuji, malou nevýhodou je poměrně velký provoz na panelovou cestu pro jedno auto, ale holt to je asi nejbližší komunikace z Řečkovic do Bystrce. 
Běh byl přijatelný, takže jsem si ještě 2 km přidal a nakonec to tak vytáhl na 14 km.



Sobota 23. ledna
Žádný odpočinek, nic takového. Sobota zaplavila Brno hustým sněžením téměř po celý den, takže počasí zn. ideál. Plán byl prostý; běžet dokud nebudu mít úplně promočené boty a oblečení a budu moct, což bylo 12 km. Běh to byl velmi vysilující, ale to mi nezabránilo v tom, abych si přidal oběhnutí nádrže, což už jsem nějaký ten pátek neuděl, a tudíž si užil pár udivených pohledů pejskařů na blázna, který běhá v takovémhle nečase :)




Pondělí 25. ledna
V neděli jsem si užil volna, tak jsem v pondělí hned skočil do tenisek. Trasa bylo odborným týmem poradců :) stanovena na 17 km do České, Lelekovic a přes Ořešín zpět, takže asfalt, auta a jak se taky ukázalo, tak roztátý sníh na chodnících a krajnicích, takže nic jednoduchého. Přesto se mi běželo velmi dobře. Až tak dobře, že jsem cestou pomýšlel na rekord, o kterém ještě bude řeč. Prozatím jsem stanovil jako metu dvacítku. Bohužel od 17 km přišla krize, přesto jsem to ale nezabalil a doplazil se na metu 19,6 km. Těch 400 metrů už bylo nad mé síly, a navíc jsem byl už u baráku, takže jsem spokojeně ukončil tento trénink na tak debilní metě :)



Středa 27. ledna
Skoro dvacítka mě trochu zmohla, tak jsem si opět naordinoval volno a plný sil jsem se vydal na další dobrodružství. Opět jsem se chtěl pokoušet o rekord. Abych vám vysvětlil, o jaký rekord to jde, tak jde o nejdelší běh, který jsem kdy absolvoval. Prozatímní maximum je 21,1 km, takže cokoliv nad metu půlmaratónu. Bohužel přišlo těžké vystřízlivění. Tak blbě se mi dlouho neběželo. Nohy vůbec nešly, navíc bylo příšerné počasí, hustá mlha, obrovská vlhkost a ze mě lilo jak z konve a přitom mi byla zima. Po šesti kilometrech jsem usoudil, že to nemá cenu, tak jsem se otočil a kolem Globusu v Ivanovicích se vydal domů. I když jsem nemohl, tak se mi nepochopitelně dařilo zrychlovat a zhruba 3 km před cílem jsem vyvinul pocitově značnou rychlost (určitě dost pod 5 min/km). Pocitově proto, že bylo tak špatné počasí, že i Endomondo se zapnutým internetem ztratilo signál, takže jsem věděl pouze výsledný čas. Bohužel tento pokus o rekord nevyšel, ale úplně špatné to nebylo, protože jsem si ověřil, že dokážu běžet celkem rychle celkem dlouho bez zadýchání.



Čtvrtek 28. ledna
Dneska jsem si prostě řekl, že to dokážu. Že ten rekord padne i kdyby čert na koze jel :) Pomoct mi k tomu měla nově vymyšlená trasa, která ze začátku vede po známých silnicích, ale v určitém místě přijde rozhodnutí, které z trasy udělá klasickou sedmnáctku nebo (pro mě) masivní pětadvacítku. Taková záchranná brzda, pokud bych se na to necítil, tak můžu zvolit kratší trasu a přitom se vyhnu trapnému běhání kolem baráku, abych naběhal kilometry. Když se na to budu cítit, tak není návratu a rekord musí být překonám.
Průběh běhu byl střídavě oblačný, stejně jako počasí. Nohy jsem měl sice opět tuhé, ale doufal jsem, že to přejde. Přešlo. Po asi 7 km, takže potřebuji 7 km na rozcvičení. A tak jsem pokračoval potemnělými vesnicemi v okolí Brna a litoval, že jsem si dneska nevzal reflexní vestu. No a najednou jsem stál na oné křižovatce. Ačkoliv jsem během běhu několikrát přemítal, že dneska to zase nevyjde, tak jsem na tomto rozcestí odbočil doleva, což znamená 25. Uklidňovala mě informace z mapy, že bych měl běžet už jen z kopce. No z kopce jsem běžel až asi za 5 km. Předtím jsem musel zdolat několikakilometrové stoupání Ořešínem, potom běh rovino-kopcem po blátě a ledu a až pak jsem mohl vstoupit na asfalt a užít si klesání. No, užívání to nebylo, spíš strach o život. 
Po silnicích jsem si sice už jakž takž zvykl běhat, ale neuvědomil jsem si, že až doposud jsem běhal v obci po celkem širokých a nepříliš frekventovaných komunikacích. Teď jsem byl na silnici mimo obec, takže devadesátka, navíc lesem, pěkně klikaté a dost frekventované. Takže celou dobu v pohotovosti, v zatáčkách jsem preventivně skákal do příkopu, při výběhu na obzor jsem raději už v příkopu běžel, navíc mě děsilo množství poražených patníků v oněch příkopech. Ale přežil jsem, i když mě pár aut míjelo doslova o decimetry.
No vraťme se k běhu. Poslední kilometry byly doslova na krev. Nohy už se jenom tak pletly a já jenom počítal: "Ještě 4, ještě 3, ještě 2, ještě 1, no už? Teď už? Konečně!" Obrovská úleva, nohy v jednom ohni, žízeň, hlad, hypoglykemie...ale zvládl jsem to.

Možná vám pětadvacítka nepřijde tak moc. Přece jenom, do maratonu pořád daleko a co teprv ultramaratony, ale je nutné si uvědomit pár věcí. Zaprvé ještě pořád mám několik kilo nadváhu, sice nevím kolik, protože v Brně nemám váhu, ale myslím si, že to takové dvě kila budou. To není málo. Podívejte se na vytrvalce, kost a kůže, ono každé kilo navíc se pořádně pronese. A s tím souvisí další věc. Celý život jsem trénoval poněkud jinak. Už v mých zápasnických začátcích jsem spíš trénoval výbušnost, rychlost, sílu a vytrvalost pouze omezeně, hlavně anaerobně. I při mém sportovním comebacku jsem dlouhým vytrvalostním aktivitám neholdoval,spíš jsem trávil čas v posilovně, domácím cvičením a kratšími běhy. Na delší běh jsem se vydal všehovšudy dvakrát, plus párkrát celodenní kolo. 
Toto píšu ne abych se vymlouval, ale abych ukázal na fakt, že existují dva různé tréninky: rychlostní (silový) a vytrvalostní. Každý vypadá jinak a každý jinak působí. Rychlostní trénink stimuluje rychlá svalová vlákna, která jsou schopna velkého výkonu, ale po krátkou dobu. Vytrvalostní trénink naopak rozvíjí pomalá vlákna, která dokáží při nízké, konstantní intenzitě fungovat dlouho. Každé vlákno taky potřebuje jiné palivo a jinak vypadá, ale o tom někdy příště. 
Pro mě je důležité, že i s ne úplně ideálními tělesnými dispozicemi jsem dokázal vybudovat slušný vytrvalecký základ, na kterém se bude teď stavět :)


Na začátku článku jsem zmiňoval, že mě čeká ještě jeden objemový trénink, ten bude dvacítka do Horní Lomné, pokud mi to počasí dovolí.

Podrženo sečteno jsem od posledního článku naběhal 92 km. Kolik jste za leden stihli naběhat vy? Pochubte se v komentářích.

sobota 16. ledna 2016

Tréninkový log #7 - Objem

Zimní období má být ve znamení dlouhých běhů v nízké intenzitě. Já jsem se k nim musel proběhat.



Opět jsem si udělal menší pauzu, tentokrát z dobrých důvodů - studijních. Kdybych šel běhat 3 dny před státnicemi, tak bych si už připadal jak super o*ebávač, takže jsem raději tři tréninky vynechal, aby mě netížilo svědomí, že jsem se mohl místo běhání učit. To by bylo ovšem, kdybych neuspěl, teď mě tíží svědomí, že jsem mohl místo učení běhat :D

No tak jsem odpoledne po státnicích celé proválel, ale hned další den, 14. ledna, jsem nazul boty a vyrazil do terénu. Protože jsem si přečetl nějaký chytrý článek o zimním běhání, tak jsem se rozhodl změnit trochu své plány a potlačit inovativnost a dát na rady jiných a nepochybně zkušenějších. Zařadil jsem tedy objemový trénink. Neznamená to nic jiného než běhy ve velmi nízké intenzitě po dobu minimálně 60 minut. Cílem je vybudovat obecnou vytrvalost, na které se dát potom stavět. Pro mě je ovšem problém běžet v tak nízké intenzitě, co kdyby mě někdo předběhl? :D

Čtvrtek 14. ledna
Po státnicích jsem si chtěl užít pohodový běh v mírném tempu na delší vzdálenost. Přesnou vzdálenost jsem ale neplánovat, chtěl jsem prostě běžet v super počasí.


Nakonec se z toho vyklubala desítka v převážně městském prostředí, protože když jsem vběhl na stezku kolem retenční nádrže, tak mě nepříjemně překvapil led. Takže jsem musel běžet pomalu a úplně po krajíčku, abych se nezabil. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že nebudu rotovat kolem nádrže, ale podívám se po krásách Brna. Výsledný čas je rozhodně rychlejší, než by asi měl být, ale musím si zvykat běžet pomalu.

Pátek 15. ledna
V pátek jsem už chtěl trochu přidat vzdálenost a ubrat tempo, tak jsem si naplánoval 13km trať částečně známým terénem. První kilometry v civilizaci byly v pohodě, ale sotva jsem vběhl do lesa, tak přišlo něco, co jsem měl čekat, ale protože jsem vůl, tak nečekal. Led. Úplně zledovatělá cesta, takže pomalý běh po kraji, pořád dávat pozor, každou chvíli podjela noha, no prostě sranda. Naivně jsem čekal, že to bude chvilková záležitost, ale bohužel. Led se táhl několik kilometrů a neuvěřili byste, jak je to vyčerpávající. Musel jsem běžet většinu času v protisvahu zleva, takže levá noha dostávala pořádně zabrat, za což se mi odměnila puchýřem na achilovce. Když jsem se konečně dostal z ledu na asfalt, tak jsem byl tak vyšťavený, že jsem se sotva došoural domů a musel přehodnotit situaci tak, že do doby, než přijde pořádná obleva, tak do lesa nejdu a zůstanu na městském asfaltu.




Sobota 16. ledna
Poučen z předchozích nezdarů jsem naplánoval 15+ trasu po silnici, a to se rovná nuda. Hned na úvod si prosím vzpomeňte na puchýř, který jsem zmiňoval před chvíli. Už po asi deseti metrech se začal ozývat, ale říkal jsem si, že to přejde, tak jsem pokračoval dál. Když jsem běžel rovně, tak jsem to ani necítil a cesta po mé (ne)oblíbené trase do Řečkovic je pořád rovně, takže mi nic nebránilo v tom pokračovat.
Celá trasa byla plánovaná s tím, že pokud možno celou dobu poběžím po chodníku nebo po velmi málo frekventované cestě. Mé plány vzaly za své hned v Ivanovicích, kde chodník končil. To mě trochu vyvedlo z míry, ale naštěstí byla krajnice dostatečně široká, takže jsem ani nemusel běžet po silnici, ale štrádoval jsem si to kolem patníků po trávě. V České naštěstí chodník znovu začal a já se mohl obávat pirátů silnic o trochu míň. Z chodníku jsem měl sejít až za Lelekovicemi a vydat se po neznačené silnici směrem do Ořešína. Naštěstí jsem na těchto serpentinách potkal jen jediné auto, a tak jsem si mohl užívat nejkrásnější část trasy vedoucí lesem a mezi poli.

 A pak už jsem se dostal zase na chodník a do známých končin a zastavil se na vzdálenosti 17 km. Tak to má být.
Trochu šok nastal doma. Tam jsem si vzpomněl, že kdysi dávno jsem měl na patě puchýř, kterému jsem jaksi nevěnoval pozornost. Pohled na ponožku mi ho hned připomněl v celé své kráse...


Z toho plyne děti jedna rada - běh je velmi dobré analgetikum, pokud dokážete běžet 17 km se sedřenou kůží na maso a ani o tom nevíte, tak už zvládnete všechno. Nutno podotknout, že ve sprše jsem se málem po*ral :D

No a to je pro dnešek vše. Objem bude pokračovat minimálně do konce ledna, potom uvidím. Zítra, 17. ledna, jsem měl běžet na přírodní památku, která mě v okolí Brna po dlouhé době zaujala - Babí lom. Dneska jsem byl od něj 2 km, dokonce jsem viděl rozhlednu, ale nakonec jsem odolal pokušení. Bohužel zítra se něj kvůli puchýři nepodívám, tak snad někdy jindy. Doufám, že v pondělí ráno bych se už mohl vypravit alespoň na hodinový běh.

Zatím se mějte.

čtvrtek 14. ledna 2016

Běžecké aplikace

Pro dnešek Vám dám praktické a určitě velice fundované a hlavně nezaujaté rady ohledně běžeckých aplikací.


Upozornění: V současnosti používám Windows Phone, tudíž jsou aktuální názory na verze pro tento systém. Verze pro Android hodnotím ze vzpomínek a verze pro iOS jsem nikdy nepoužíval. Tento článek také rozhodně není reklamou, nedostal jsem zato ani prd.

Aplikace v chytrém telefonu, která vám změří váš výkon a pohladí vaše ego, je dnes už téměř nezbytností. Sice znám ve svém okolí lidi, kteří tyto aplikace nepoužívají, ale o jejich ambicích jsem měl vždy pochyby. Pokud jste tedy rekreační běžec, který běhá JENOM pro radost, nezajímají vás vzdálenosti, časy, zlepšení, motivace, ambice a analýza vašich běhů, tak tento článek není bohužel určen pro vás.

Sportovních aplikací jsem vyzkoušel nespočetně. Používání některých mělo opravdu jepičí život (instal a unistal) a některé jsem používal měsíce i roky. My se podíváme na ty aplikace, které jsem používal v chronologickém pořadí.

SportsTracker

Vůbec první aplikace, kterou jsem používal nějak soustavněji. Pravděpodobně jsem si ji zvolil, protože měla v názvu přesně to, co jsem hledal. Bohužel jsem ji používal už před nějakou dobou, takže si nepamatuji, co přesně uměla a co ne, ale pár věcí mi uvízlo v paměti.

Vypadávající GPS. První věc, která se mi ve spojení se SportsTrackerem vzpomene. Vlastně je to i poslední věc, která se mi vybaví ve spojitosti s touto aplikací. Použil jsem ji totiž při svém prvním běhu v Brně, když jsem se rozhodl zhubnou. Aplikace mi místo krásně rovné trasy kolem hlavní silnice naměřila naprostý klikatý nesmysl, při kterém bych musel běžet přes paneláky, dálnici atd. Po této zkušenosti jsem se tedy začal poohlížet po něčem jiném. Mimochodem, nikdy jsem nepoužil webovou podporu aplikace, takže ji nemůžu hodnotit.

Runtastic

Ona aplikace, kterou jsem zvolil místo SportsTrackeru byl Runtastic, který mě provázel po několik let. Vybral jsem si ji hlavně proto, že nejrychleji našla GPS, byla celkem spolehlivá, nepadala, byla česky a nabízela časově omezení prémiové členství. Navíc s ní byla ještě spjatá nabídka cvičících aplikací typu kliky, shyby, dřepy a sedy-lehy, které vás měly každodenně motivovat.

U těchto aplikací bych se rád na chvíli zastavil, neboť jim patří můj obrovský vděk. V počátcích mého snažení posloužily jako skvělá motivace a neocenitelný pomocník. Pro ty, kteří neví, jak takové aplikace fungují, tak to vysvětlím na příkladu shybové aplikace. V ní máte pro každý den předepsaný počet shybů, pro první den to je 1 - 1 - 1 - 1, uděláte tedy celkově 4 shyby. Kouzlo je v tom, že zapnete aplikaci, strčíte mobil do kapsy a ona vám pípne při každém správném provedení. Podobně to funguje i s kliky (dotknete se nosem displeje), dřepy (držíte mobil a dřepujete) a sedy-lehy (opět držíte mobil). Samozřejmě, počty opakování i sérií se zvyšují až do velmi zajímavých čísel, kdy budete dělat stovky kliků denně. V takových fázích už ale aplikace není zdarma, ale musíte si zaplatit drobnou částku (v současnosti 50 kč za jednu aktualizovanou aplikaci). Je to na vás, jestli si myslíte, že se tato částka vyplatí investovat. Já jsem investoval pouze do kliků a právě v době, když byla akce, takže to vyšlo na nějakých 30 kč, kterých ale nelituju.

Další aplikace z rodiny Runtastic je Six Pack. Apka, která vám má zajistit pořádnou vánočku na břichu. Taky jsem ji používal, ale skončil jsem s ní, když po mně chtěla peníze (už nevím kolik, ale určitě víc, než za kliky). Six Pack můžu taky jen doporučit. Zajímavé, variabilní cviky na břicho v opakováních, které jsou rozumné pro začátečníky.

Nyní se podíváme na hlavní aplikaci z rodiny Runtastic, tedy tracker. Apka, kterou jsem používal jednoznačně nejdéle a která nabídne dostatek funkcí pro většinu začínajících sportovců. Její největší devíza je rychlé naskakující a stabilní GPS. Žádná jiná aplikace nenabízí tak rychlé hledání signálu jako Runtastic. Další výhoda je široké spektrum sportů, které nabízí, ale tím dnes už vládne většina trackerů.
Hlavním trhákem Runtasticu má být ale živé fandění při vašem výkonu. Alespoň to tak o sobě tvrdí. Výhoda to ale příliš využitelná není. S Runtasticem jsem se naběhal a najezdil tisíce kilometrů, ale žádné povzbuzení jsem nedostal, i když jsem je měl zapnuté. Popravdě ani nevím, jak to povzbuzení funguje, abych mohl povzbudit já. Funkce je to tedy celkem zbytečná, avšak jednu velkou výhodu má. Pokud se vydáváte na dlouhé běhy o samotě, tak vaše počínání může z domova sledovat vaše drahá polovička a pokud by se vám náhodou něco stalo, tak okamžitě ví, kde se nacházíte a může pro vás jet nebo zavolat pomoc. Podmínkou ale je, že musíte osobám, kteří by vám mohli pomoct, o této funkci říct, ne jako já :D

To jsou tedy výhody a jaké jsou nevýhody? No je jich celkem dost. Začnu s webovou podporou. Stránky to jsou sice pěkné a přehledné, ale neskutečně pomalu najíždějí, a to přitom nejsou ani nějak graficky náročné. Největší nevýhodou je ale nedostatek funkcí oproti konkurenci. Je nutné připomenou, že Runtastic se vyskytuje ve třech verzích: základní zdarma, PRO za stovku a Premium za celkem pálku. Rozdíl mezi základem a PRO spočívá v odstranění reklam, voice feedbacku po celou dobu tréninku a možností si sestavovat vlastní intervaly. Premium verze přidává hlavně detailnější statistiky, osobní rekordy a další funkce především ve webovém rozhraní. Problémem je, že například Endomondo nabízí většinu funkcí, které má PRO verze, už v základu. A dokonce nabízí v základu některé prémiové funkce, jako je správa rekordů, přehledné statistiky a mnoho dalšího. Runtastic bohužel toto nenabízí. Abych tedy Runtastic nějak zhodnotil - je to spolehlivá aplikace, která ale postrádá mnoho funkcí, která nabízí konkurence zdarma. Velkou výhodou je množství podpůrných aplikací, které dohromady mohou tvořit vaše online sportovní centrum.

Endomondo

Můj nejnovější objev, tedy ne jakože bych o Enodomondu nevěděl, ale nikdy mi nějak nesedělo. Runtastic mě už omrzel, a tak jsem si chtěl vybrat něco nového. Problémem při takovéto změně je, že přijdete o všechna vaše data a převádění z jedné aplikace do druhé je velmi zdlouhavé. Jediné řešení je udělat to na konci roku, když už máte statistiky uzavřené, tedy tak jak jsem to udělal já.
Hned po nainstalování mě překvapila jedna věc, vlastně hodně věcí. Funkce, za které jsem musel doposud platit byly v základní verzi. Voice feedback, autopauza, rekordy atd. Výběr sportů je taky slušný, i když 99 % nevyužiju. GPS najíždí slušně i bez mobilního internetu a celkově šlape jak má. To že v základní verzi nejsou třeba intervaly nepovažuji za mínus, ono by už toho bylo trochu moc zadarmo, a tak budu muset na intervaly přeskočit zpátky k Runtasticu.
Endomondo je stále ve fázi testování, proto nemůžu podat nějakou detailnější recenzi nebo aplikaci zhodnotit, prozatím ale šlape jak má.

Ostatní aplikace
Ostatní aplikace jsem buď nepoužíval vůbec nebo pouze krátce. Například vůbec nemám zkušenosti s Nike+, kterou používá 90 % Instagramu, ale nemyslím si, že by měla nějaké extra výhody, kromě toho, že vám vyprdne hezký obrázek, který bude mít hodně lajků.
Další aplikace začínají a končí na malé komunitě lidí. Ono přece jen skoro každý chce porovnávat své výkony s ostatními a kde nic není ani smrt nebere.
Nemám taky zkušenosti s aplikacemi pro iOS, který ale bude mít určitě nějakou super cool aplikaci, která bude skvěle vypadat, ale nebude umět nic extra.

A co vy a aplikace? Které používáte?