Měsíční sumář #1

Protože v listopadu už nic nestihnu odběhnout, rozhodl jsem se udělat malé ohlédnutí za prvním (skutečným) tréninkovým měsícem. Nápomocen mi budiž můj věrný pomocník Runtastic (fakt nechápu jak může někdo bez aplikací tohoto typu vůbec běhat s nějakými ambicemi :-P).

Takže 125 km čistého běhu (bez chůze a nepochopitelně započítaného crossfitu), 14 a půl hodiny čistého času aktivit, což jsou nějaká 2 % celkového času. 2452 výškových metrů rozhodně není něco s čím bych byl maximálně spokojen, ale musím si to omluvit tím, že běhám v Brně, kde se nedá běžet ve větší nadmořské výšce než nějakých 500 m. n. m. Takže je trochu škoda, že jsem nevystoupal ani na Gerlach, ale co se dá v nížině taky dělat. A protože se mi přirovnání s velehorami líbí, tak příští měsíc bude za cíl pokořit Grossglockner (3798 m. n. m). Z tohoto důvodu možná také plánuji nějakou cestu za během, ale ještě nevím kam, protože se mi v dojezdové vzdálenosti nepodařilo najít kopec vyšší než 600 m. n. m., přinejhorším budu vybíhat několikrát na jeden a ten samý kopec :-)

Co je ale velmi potěšující fakt je to, že co se týče kilometrů, jedná se o nejplodnější měsíc za celou mou bídnou sportovní kariéru. Takže snad jsem na dobré cestě :-P.

PS. Rozpadly se mi mé věrné boty, které stály pětikilo a vydržely taky pětikilo :-), takže bude následovat obrovská anabáze, jaké si koupit pod stromeček :-P (fakt nevím jestli se těžké trailovky v Brně vyplatí :-D)

Příště se těšte na popis specifického silového běhu.

Zwanzig!

Z 0 na 20 za 37 dní

Jak už jsem avizoval, dnešek se nesl ve znamení dlouhého vytrvalostního běhu. Délka byla vypočítána na krásných 20 km a trasa byla stanovena tradičním způsobem, tedy náhodným klikáním do mapy ignorujíce, že tam může být sjezdovka, kráter, zatopené město nebo poušť na jaderné pokusy. Trasu jsem tedy naklikal následovně:

Pro jistotu dávám raději ještě odkaz.
Neznámá ovšem byla pouze polovina trasy; ta po červené značce. Zbytek trasy jsem už minimálně jednou proběhl a musím říct, že skýtá velmi zajímavé a různorodé prostředí. Ale polovina trasy pro mě byla velkou neznámou, pojďme si tedy projít hezky celou trasu.

Začínala úplně stejně jako pokaždé - během do retenční nádrže v Řečkovicích, ale poté přišlo místo, které ze srdce nesnáším a ani dnes se mi ho nepodařilo pokořit. Jedná se relativně krátký výběh lesem, který je ale nepříjemný svým profilem. Začíná táhlým, mírným stoupáním, které je nepříjemné v tom, že nejste rozehřátí, proto začnou nohy brzo tuhnout. Bezprostředně potom ale přichází prudké, asi 250 metrové stoupání, které je fakt vraždou. Poprvé jsem doběhl do čtvrtiny, podruhé do tří čtvrtin a dnes téměř pod vrchol, přesto už nohy odmítly udělat další krok, ale protože jsem dneska neběžel na rekordní časy a věděl jsem, že mě ještě čeká 18 km, tak jsem to nijak neřešil. Odměnou ale byl výhled na kousek Brna :-D

Pak už jen příjemná lesní cesta do Soběšic, vesnice (nebo části Brna?), kde jsem nikdy neviděl ani nohu :D

A následuje neznámá červená stezka. Svým skromným odhadem jsem tipoval klasickou lesní cestu po úbočí nějakého kopce (soudě podle vrstevnic), to co přišlo mě ale šokovalo. Nádherný technický single track, mírně zvlněný se spoustou serpentin. Podle stop kol jsem určitě nebyl jediný, koho by zlákalo ho projet na kole, ale dneska jsem tady pouze se svýma nohama. I přesto byla tato stezka dostatečným prověřením pozornosti a techniky - hodně kořenů, vracečky, listí, rychlé výběhy a seběhy - to vše znemožňovalo zařadit nějakou vyšší rychlost, což ještě umocňovaly časté fotopauzy, pitípauzy nebo prostě jen pauzy.

Technická náročnost tratě si ale vyžádala své oběti - sil pomalu ubývalo. Z členitého singl treku se po několika kilometrech stala normální lesní stezka umožňující pohyb dvou osob vedle sebe (předtím jsem místy měl problém projít sám) s občasným zúžením, spadlým stromem (kterých bych tedy ocenil víc, přesto nějaký parkúr byl) nebo blátem.

Již solidně široká svažnice se napojila na mně už známou cestu u rybníka "Mates", jehož hladina poukazovala na skvělé povětrnostní podmínky.

Jo je to zamrzlé, i když moc to nejde vidět.

Od této chvíle jsem věděl, že to bude rychle utíkat, i když nějaká ta sedmička byla ještě přede mnou a nohám už začala docházet šťáva.

Na cestu lesem, prvně po zpevněné cestě kolem soustavy několika rybníků (ten na fotce je zdaleka největší, a to má sotva 15 m na délku) a potom lesní cestou z mírného kopečka, jsem se těšil. Netěšil jsem se však na výběh z lesa a vstup na asfalt v Mokré hoře.

A netěšil jsem se oprávněně. Vkročení na pevnou půdu pod nohama mi vzalo všechny síly, které jsem ještě měl. Zbývaly mi 3 km do cíle, ale myslel jsem že to někde zapíchnu. Lýtka v jednom ohni, stehna úplně vyšťavená, mžitky před očima a žádná energie. A tak jsem pletl nohama po nekonečné rovině domů. Žádný z půlkilometrových úseků jsem neuběhl celý a vždycky jsem se musel alespoň na pár vteřin zastavit vyklepat nohy, ale přesto jsem se dobelhal do cíle, sice v úplně příšerném čase, ale dobelhal.

Dvacítka vždycky byla kritická. Když jsem minulý týden běžel patnáctku, vůbec jsem se necítil unavený, teď se cítím jak po několikadenním flámu, a přitom jenom 5 km, že?

Čas na pytel, ale o ten dneska nešlo

Nový blog na starém blogu

Complex? co?

Fit? Už není. Ambice vytvořit vlastní cvičební super program, který by byl super v tom, že by byl lepší než všechny ostatní (přirozeně), mě opustil stejně rychle, jak mě napadl. Stejně tak rychle jsem opustil tento blog se směšným skórem 8 článků, nulovou čteností, a přesto s pocitem vyčerpanosti tématu, což je jasný důkaz, že tudy cesta nevede. Co jsem tedy dělal tuto dlouhou dobu?

Nic. Celkem nic, Tedy nic, co se sportu týče. Ačkoliv se mohlo zdát, že splňuji profil dokonalého závisláka, který prostě nemůže přestat sportovat, opak je pravdou. Všechno vzalo za své tak náhle, jak přišlo a já po dobu 7 měsíců hledal opět odpověď na dně sklenice, toužil se stát lvem salónů, poznal, že karma existuje (škola), chtěl se na všechno vy*rat a začít nový život za La Manchem. 

Nakonec jsem po (ne)důkladné anabázi skončil tady, přičemž jsem se přirozeně chtěl opět dostat do formy. Ovšem motivace vázla. Vázla velmi vážně. Měl to zlomit až Spartan race, na němž jsem sice nezávodil, ačkoliv jsem původně chtěl, neboť jsem tvrdil, že se do té doby stihnu připravit (možná). Nestihl. Tak jsem se tam vypravil alespoň jako čumil doufaje, že mě pohled na všechny ty funící, zablácené osoby dostatečně motivuje. A povedlo se. Už za pár dnů jsem se vypravil na trať, na které jsem svého času trhal asfalt :P a byl to sice průser, ale menší, než jsem předpokládal.

Pokud si dobře pamatuji, tak jsem to uběhl v kuse, ale víc bych neuběhl ani za nic. Nutno taky podotknout, že v rychlejších časech jsem kdysi běhal 5k... smutný pohled.

Ale nepřestal jsem. Problém běhání po takové době je ten, že každý běh je až moc krutý. Kolikrát jsem si chtěl dát jenom takový pohodový výklus, jenomže ona v pohodě by byla jenom chůze. První běhy tedy byly na krev. Nebyl jsem schopný běžet nějakou delší vzdálenost. Odcházely mi nohy, plíce a z každého běhu mi bylo fyzicky špatně. Ale nakonec jsem se dostal pod 30 minut na pětce, což jsem bral jako obrovský úspěch, což zní až směšně :-P

Přesto jsem se stále bál, že bych mohl zase přestat a protože moc nedokážu dělat něco jen tak, musel jsem najít silnější motivaci, a protože na Spartan se ještě nešlo přihlásit,tak jsem se přihlásil na Brněnskou desitku (na truc mé spolubydlící, která se tam ještě nepřihlásila :-P). 

Takže motivace by byla a myslím, že i dostatečně silná (přece jen jsem do toho vrazil startovné že), a protože se nespokojím jen tak s tím, že to uběhnu a musím mít nějaký nereálný cíl, takže stanovuji, že skončím v TOP10; v dobách své největší slávy (lol) bych se umístil cca. na nějakém 30. místě, takže prostě v TOP10 mezi atlety a párátkovýma nohama budu (snad do té doby nebudu mít taky párátkové nohy).

Tento blog bude tedy tréninkovým deníčkem, který bude zaznamenávat můj postup na první běžecké závody. Samozřejmě, že si nekoupím nějakou chytrou knížku za pětikilo, která mě naučí běhat nebo neobjednám nějaký super tréninkový plán od "profíka", ale protože jsem vlk samotář, vymyslím si svoje know-how, se kterým se tady budu (ochotně) dělit. 

A protože jsem prošvihl opravdový začátek mého snažení, začneme hned zítra (28. 11. 2015 pozn. aut.) pěkně zostra - dvacítkou v terénu ;-)

Ale ještě předtím se můžete těšit na vykecávačku vol. 2...

Zatím