Brněnská desítka

Myslel jsem si, že tento blog je mrtev. Že už nikdy nespatří světlo světa žádný ambiciózní a nepochybně skvělý článek. Dlouho to vypadalo, že to nakonec i tak bude, vždyť závody, které byly hlavním nosným tématem tohoto blogu již proběhly, a já jsem nepsal žádné předstartovní reporty, ani dojmy po doběhnutí, ani obsáhlejší reportáž ani nic podobného. Dlouho jsem ani neměl potřebu. Až dneska jsem se začal cítit tak nějak dlužen svým imaginárním čtenářům, že jsem jim nezprostředkoval své pocitů ze závodů, kterých jsem se zúčastnil. Ne to je pravdy jen částečně, hlavně jsem po závodech plný dojmů a nikdo se mě na ně nezeptal, tak je vypíšu, alespoň tady :)

Začnu mým prvním životním závodem - Brněnskou desítkou. Závod, který mel být můj Woodstock, závod, na který jsem měl velké plány, které se postupně zmenšovaly a zmenšovaly, až se staly celkem realistickými. Do závodu jsem šel tedy s cílem uběhnout závod pod 45 minut. Připomínám, že ačkoliv se závod jmenuje desítka, tak ve skutečnosti měří 10,55 km a půl kilometru není takový kousek, jak se může zdát; na desítce to dělá při mém tempu přes dvě minuty.

Poslední týden jsem před závodem jsem tedy ladil formu. Původně jsem měl zařadit i sacharidovou superkompenzaci, ale nakonec jsem ji zavrhl. Poslední trénink jsem si tedy odbyl tři dny před závodem a jal se odpočinku a doplňování glykogenu. V předvečer závodu jsem pořádně namasíroval nohy, udělal důkladný strečink a šel se těšit na zítra.

Nedočkavost mě probudila hodně před zazvoněním budíku a já se pustil do pořádné nálože vloček. Protože se mi asi před měsícem zdál děsivý sen, při kterém jsem přišel pozdě na tento závod (vlastně jsem na něj vůbec nedorazil, protože, jak už to tak ve snech bývá, tak jsem nemohl najít zastávku šaliny :)), tak jsem už před devátou vyrážel s batůžkem na zastávku (našel jsem ji) a měl tak dvě hodiny na prozkoumání atmosféry.

Atmosféra mě hned po příjezdu do centra nadchla. Nádherné počasí, už dvě hodiny před závodem se v centru motaly davy lidí ve sportovním i v civilu, moderátor vyřvával do mikrofonu a já si obešel všechny stánky a pokochal se pohledem na mé vysněné Salmingy :P

Největší dilema celého závodu, tedy kde uložím svou batožinu, jsem vyřešil překvapivě rychle a ve čtvrt na 11 jsem se vydal zahřát svalstvo. Po půlhodině poklusávání, postávání a poskakování jsem nabyl dojmu, že by už se mohli řadit závodníci do startovního koridoru. Měl jsem pravdu. Davy se hrnuly malou brankou do arény a mě se podařilo protlačit asi 100 metrů od startu, což jsem považoval za uspokojivé. Celý startovní had se ještě několikrát posunul vpřed, takže pak jsem stál asi 75 metrů od startovní brány.

Tak jsem stál v balíku nervozních běžců, jejichž poposkakování utnul až startovní výstřel. Celá masa se začala šinout kupředu. Nikoliv však během, ale krokem, který přešel v běh až po průběhu startovní branou a já okamžitě pochopil, že jsem se podcenil a postavil se moc dozadu. První jeden až dva kilometry jsem tedy kličkoval mezi ostatními běžci a až na druhém kilometru jsem se dostal do skupiny mého tempa, Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o asi stometrový vedoucí had závodníků ještě před roztrháním. Snažil jsem se tedy srovnat tempo a držet se závodníků kolem. Kupodivu se mi je dařilo ještě předbíhat. Pocitově jsem měl pocit, že běžím velmi dobré tempo, dokonce jsem několikrát přemýšlel, že se zeptám nějakého spoluběžce s hodinkami, jak na tom jsem, ale nakonec z toho sešlo. Když jsem přibíhal na velodrom, tak vedoucí skupinka z něho právě vybíhala a já jsem se řítil k první občerstvovačce. Osudné občerstovavačce. Vůbec nevím, proč jsem chtěl pít. Při tréninku si s sebou beru pití jen na 15+ běhy a desítku zvládám v pohodě na suchu, přesto jsem nabyl dojmu, že je velké vedro, takže bych asi umřel žízní, proto jsem popadl nabízený kelímek s vodou. Nechtěl jsem zastavovat ani příliš zpomaloval, tak jsem se snažil nalít vodu do chřtánu za plné rychlosti, bohužel jsem nikdy netankoval za běhu, takže jsem nemohl tekutinu do úst dostat. Kelímek jsem tedy do úst zvrátil co možná nejvíc a... napil jsem se nejdebilněji, jak to jenom jde. U nás příznačně říká, že jsem se napil "do koláčové dírky" (neptejte se, co to má znamenat), ale určitě víte, o co jde. Okamžitě jsem se zakašlal, vyhodil kelímek a pokračoval v běhu. Po asi sto metrech to začalo. Nesnesitelná bolest někde na žaludku. Ne to klasické píchání, ale mnohem intenzivnější bolest na jiném místě. Cítil jsem, jak zpomaluji a jak se kolem mě prohánějí běžci, které jsem předběhl.

Následující popis trasy bude velmi stručný. Nepamatuji si totiž vůbec, kde jsme běželi, jak to tam vypadalo a ani nic podobného. Pamatuji si jen tu bolest a jak se pomalu propadám startovním polem. Někde u pajdáku jsem zpomalil skoro až na rychlost chůze a pořádně to zkusil rozdýchat. Trochu to pomohlo a já si tak šetřil síly, alespoň na malý finiš od 9 km. Původně jsem plánoval finišovat od sedmého, ale tam jsem byl rád, že jsem. Na devítce jsem začal zrychlovat a před hlavákem jsem pořádně nasadil. Bohužel předchozí běh byl tak vyčerpávající, že už to na žádný finiš nebylo. Tak jsem proťal cíl s pohledem na časomíru, na které jsem jenom zahlédl číslo 48. Cíl jsem tedy nesplnil. Nakonec 53. místo celkem a 29. v kategorii. Osobák na desítku sice padl a má hodnotu 45:44, ale kdyby se mi podařilo udržet úvodní tempo, tak to mohl být určitě výrazně lepší čas. Ale na kdyby se nehraje a tak s odstupem času hodnotím závod jako velkou zkušenost a super zážitek.

Původně jsem si myslel, že silniční městský závod musí být nuda. Běžet v jednom balíku, po asfaltu, pořád stejně. Závod mě ale vyvedl z omylu. Hrozně se mi líbil právě ten kontakt se závodníky, to když jsem se mohl držet něčího tempa, případně ho předběhnout nebo se nechat předběhnout. Také davy diváků kolem tratě byly super (dokonce pár, který si na chodník vytáhl stůl, židle, slunečník, basu piv a pozoroval závod :)) a neskutečně hnaly dopředu (i když jsem to větší část závodu nebyl schopný vnímat). Takže Brněnský půlmaraton/desítku jednoznačně doporučuji a hned po doběhnutí jsem začal spřádat plány na další závod - Běhej lesy v Lednici, kde zabiju dvě mochy jednou ranou - podívám se do Lednice a zaběhnu si krosový půlmaratón.

A příště trochu z jiného soudku - Spartan Race.