Zwanzig!

Z 0 na 20 za 37 dní

Jak už jsem avizoval, dnešek se nesl ve znamení dlouhého vytrvalostního běhu. Délka byla vypočítána na krásných 20 km a trasa byla stanovena tradičním způsobem, tedy náhodným klikáním do mapy ignorujíce, že tam může být sjezdovka, kráter, zatopené město nebo poušť na jaderné pokusy. Trasu jsem tedy naklikal následovně:

Pro jistotu dávám raději ještě odkaz.
Neznámá ovšem byla pouze polovina trasy; ta po červené značce. Zbytek trasy jsem už minimálně jednou proběhl a musím říct, že skýtá velmi zajímavé a různorodé prostředí. Ale polovina trasy pro mě byla velkou neznámou, pojďme si tedy projít hezky celou trasu.

Začínala úplně stejně jako pokaždé - během do retenční nádrže v Řečkovicích, ale poté přišlo místo, které ze srdce nesnáším a ani dnes se mi ho nepodařilo pokořit. Jedná se relativně krátký výběh lesem, který je ale nepříjemný svým profilem. Začíná táhlým, mírným stoupáním, které je nepříjemné v tom, že nejste rozehřátí, proto začnou nohy brzo tuhnout. Bezprostředně potom ale přichází prudké, asi 250 metrové stoupání, které je fakt vraždou. Poprvé jsem doběhl do čtvrtiny, podruhé do tří čtvrtin a dnes téměř pod vrchol, přesto už nohy odmítly udělat další krok, ale protože jsem dneska neběžel na rekordní časy a věděl jsem, že mě ještě čeká 18 km, tak jsem to nijak neřešil. Odměnou ale byl výhled na kousek Brna :-D

Pak už jen příjemná lesní cesta do Soběšic, vesnice (nebo části Brna?), kde jsem nikdy neviděl ani nohu :D

A následuje neznámá červená stezka. Svým skromným odhadem jsem tipoval klasickou lesní cestu po úbočí nějakého kopce (soudě podle vrstevnic), to co přišlo mě ale šokovalo. Nádherný technický single track, mírně zvlněný se spoustou serpentin. Podle stop kol jsem určitě nebyl jediný, koho by zlákalo ho projet na kole, ale dneska jsem tady pouze se svýma nohama. I přesto byla tato stezka dostatečným prověřením pozornosti a techniky - hodně kořenů, vracečky, listí, rychlé výběhy a seběhy - to vše znemožňovalo zařadit nějakou vyšší rychlost, což ještě umocňovaly časté fotopauzy, pitípauzy nebo prostě jen pauzy.

Technická náročnost tratě si ale vyžádala své oběti - sil pomalu ubývalo. Z členitého singl treku se po několika kilometrech stala normální lesní stezka umožňující pohyb dvou osob vedle sebe (předtím jsem místy měl problém projít sám) s občasným zúžením, spadlým stromem (kterých bych tedy ocenil víc, přesto nějaký parkúr byl) nebo blátem.

Již solidně široká svažnice se napojila na mně už známou cestu u rybníka "Mates", jehož hladina poukazovala na skvělé povětrnostní podmínky.

Jo je to zamrzlé, i když moc to nejde vidět.

Od této chvíle jsem věděl, že to bude rychle utíkat, i když nějaká ta sedmička byla ještě přede mnou a nohám už začala docházet šťáva.

Na cestu lesem, prvně po zpevněné cestě kolem soustavy několika rybníků (ten na fotce je zdaleka největší, a to má sotva 15 m na délku) a potom lesní cestou z mírného kopečka, jsem se těšil. Netěšil jsem se však na výběh z lesa a vstup na asfalt v Mokré hoře.

A netěšil jsem se oprávněně. Vkročení na pevnou půdu pod nohama mi vzalo všechny síly, které jsem ještě měl. Zbývaly mi 3 km do cíle, ale myslel jsem že to někde zapíchnu. Lýtka v jednom ohni, stehna úplně vyšťavená, mžitky před očima a žádná energie. A tak jsem pletl nohama po nekonečné rovině domů. Žádný z půlkilometrových úseků jsem neuběhl celý a vždycky jsem se musel alespoň na pár vteřin zastavit vyklepat nohy, ale přesto jsem se dobelhal do cíle, sice v úplně příšerném čase, ale dobelhal.

Dvacítka vždycky byla kritická. Když jsem minulý týden běžel patnáctku, vůbec jsem se necítil unavený, teď se cítím jak po několikadenním flámu, a přitom jenom 5 km, že?

Čas na pytel, ale o ten dneska nešlo