Měsíční sumář #3 - Leden 2016

Nespokojenost je matkou pokroku...

Úvodní citát víceméně předznamenává dnešní článek. Už delší dobu pozoruji, že se měním z prvotřídního flegmatika na perfekcionalistu, což mému okolí jistě leze na nervy, ale mě vůbec. Takže u dnešního tradičního měsíčního shrnutí opět nebudu spokojený.

Cíl na první měsíc nového roku byl jasný, běhat hodně, běhat často a běhat daleko. Splnit se mi podařilo v podstatě jen poslední požadavek. Neběhal jsem tak hodně a často, jak jsem chtěl. Alespoň, že jsem párkrát běžel daleko. Další cíl byla hranice dvou set kilometrů, kterou se mi, jak jistě očekáváte, nepodařilo pokořit. Když se na to podívám zpětně, tak si to celkem dokážu vysvětlit. Měl jsem státnice a přijímačky, takže jsem se v podstatě 3 měsíce učil, z toho v lednu celkem intenzivně. Tím bych si to mohl omluvit, ale já si to nechci omlouvat. Dalším faktorem bylo počasí. Ačkoliv byla velmi mírná zima, chtělo by se říct až ideální na běhání, tak realita byla trochu jiná. Počasí bylo totiž značně proměnlivé a často jsem měl pocit, že je proti mně. Jeden příklad za všechny: na dnešek jsem měl naplánovaný zhruba 20km běh. Včera bylo nádherně, přes 10 stupňů, sluníčko...dneska se probudím a mínus pět, šílený vítr, sníh s deštěm, prostě počasí pod psa...I když se často zdálo, že už všude musí být sucho, tak mě nepříjemně překvapil led na lesních cestách... Ale počasí si nevybírám. No dost už nadávání na nepříjemné okolnosti a pojďme se podívat na čísla.

Za leden jsem naběhal 167 km, ke kýžené dvou stovce mi tedy chyběly asi 3 výběhy, které se rozhodně daly splnit. Tuto porci kilometrů jsem zvládl za 16 hodin a 16 minut, takže jsem několik hodin oproti předchozímu měsíci ubral. Bohužel nevím nastoupané metry. Ačkoliv má Endomondo mnoho výhod, tak má i jednu velkou nevýhodu; když se ztratí signál nebo zapne pauza, tak vynuluje nadmořskou výšku a při naskočení signálu ji zase přidá. Z toho plyne, že jsem měl při běžném běhu stoupání přes 3000 m, a to je blbost, když podle map jsem měl stoupat sotva 300 m. K výsledkům musím ještě připočíst 15 km chůze, ale nemůžu připočíst ani bazén ani posilování ani nic jiného. Bohužel. Ale alespoň jde vidět, že počasí bylo opravdu proti mě; když jsem se totiž chtěl vydat na bazén, tak byla taková ledovka, že nejezdily autobusy...

Ale už dost pláče nad proběhlým měsícem, důležitější je následující měsíc. Do Brněnské desítky zbývá 76 dnů, do Spartana dnů 83. To není zas tolik času. Proto bych chtěl v únoru hlavně zrychlovat. Postupně ubírat vzdálenosti, přidávat rychlost, pravidelně a často zařazovat intervaly a možná i nějaké ty silové běhy. Jedné věci bych se ale chtěl vyhnout - měření osobáků. Je to taková moje úchylka, kterou chci eliminovat. Ono vás to může sice hodně namotivovat, ale taky demotivovat, a toho se bojím. A kilometry? Těžko říct, uvidíme...

Jaké jsou vaše plány na nadcházející měsíc? A jak hodnotíte měsíc uplynulý?

Tréninkový log #8 - Objem is (almost) over

Od minulého článku uplynulo 12 dní a přibylo pár kilometrů.

12 dní je dlouho a musím přiznat, že mě poněkud opustila inspirace. Jednoduše jsem nenacházel vhodná témata, tréninky byly monotónní, jídla taky a na slibovaný článek o stravě ještě nejsem připravený, ale už si v hlavě sumíruji, jak by to mohlo vypadat. Co se tedy za těch 12 dní událo?

Opět nevynucené tréninkové pauzy, vynucené tréninkové pauzy, skvělé běhy, špatné běhy, pořád nahoru, dolů a hlavně daleko. Pořád totiž pokračuje můj objem, který je přesně jeden trénink před svým koncem, ale o tom se zmíním později. Byly to zajímavé a náročné dva týdny, pojďme si je tedy projít den za dnem.

Minulý log končil 16. ledna 17km během, který vyprodukoval velmi nepěkný puchýř. Ten mi na pár dní znemožnil jakýkoliv pohyb v botách (hlavně pohyb do kopce). To byl jeden z důvodů, proč jsem absolvoval další několikadenní tréninkový výpadek. Ten další důvod byl, že jsem jel na pár dní domů, kde bylo sněhu pod kolena.

Čtvrtek 21. ledna

Hned první den po návratu do Brna jsem se vydal vyzkoušet, zdali jsem ještě nezapomněl běhat. No dalo by se říct, že zapomněl. Plánoval jsem hodinovku, vylezla z toho padesátiminutovka a 9 km. Pocity příšerné. Nohy jak z oceli, špatně se mi dýchalo a k tomu se přidala bolest břicha, takže jsem byl rád, že jsem v pořádku doběhl domů :)

Pátek 22. ledna

Co tě nezabije, to tě posílí. Původně jsem plánoval, že si s sebou vezmu toaleťák, ale nakonec jsem na něho zapomněl (stejně jako na dalších milion věcí před během, jako např. namazat hubu a rty). Naštěstí jsem ho nepotřeboval :)

Vydal jsem se do Bystrce, protože jsem potřeboval změnu od Řečkovic a obcí jim přilehlých. Naplánoval jsem cca 12 km velmi pěknou cestou podél Medláneckého letiště, kterou určitě každému doporučuji, malou nevýhodou je poměrně velký provoz na panelovou cestu pro jedno auto, ale holt to je asi nejbližší komunikace z Řečkovic do Bystrce. 

Běh byl přijatelný, takže jsem si ještě 2 km přidal a nakonec to tak vytáhl na 14 km.

Sobota 23. ledna

Žádný odpočinek, nic takového. Sobota zaplavila Brno hustým sněžením téměř po celý den, takže počasí zn. ideál. Plán byl prostý; běžet dokud nebudu mít úplně promočené boty a oblečení a budu moct, což bylo 12 km. Běh to byl velmi vysilující, ale to mi nezabránilo v tom, abych si přidal oběhnutí nádrže, což už jsem nějaký ten pátek neuděl, a tudíž si užil pár udivených pohledů pejskařů na blázna, který běhá v takovémhle nečase :)

Pondělí 25. ledna

V neděli jsem si užil volna, tak jsem v pondělí hned skočil do tenisek. Trasa bylo odborným týmem poradců :) stanovena na 17 km do České, Lelekovic a přes Ořešín zpět, takže asfalt, auta a jak se taky ukázalo, tak roztátý sníh na chodnících a krajnicích, takže nic jednoduchého. Přesto se mi běželo velmi dobře. Až tak dobře, že jsem cestou pomýšlel na rekord, o kterém ještě bude řeč. Prozatím jsem stanovil jako metu dvacítku. Bohužel od 17 km přišla krize, přesto jsem to ale nezabalil a doplazil se na metu 19,6 km. Těch 400 metrů už bylo nad mé síly, a navíc jsem byl už u baráku, takže jsem spokojeně ukončil tento trénink na tak debilní metě :)

Středa 27. ledna

Skoro dvacítka mě trochu zmohla, tak jsem si opět naordinoval volno a plný sil jsem se vydal na další dobrodružství. Opět jsem se chtěl pokoušet o rekord. Abych vám vysvětlil, o jaký rekord to jde, tak jde o nejdelší běh, který jsem kdy absolvoval. Prozatímní maximum je 21,1 km, takže cokoliv nad metu půlmaratónu. Bohužel přišlo těžké vystřízlivění. Tak blbě se mi dlouho neběželo. Nohy vůbec nešly, navíc bylo příšerné počasí, hustá mlha, obrovská vlhkost a ze mě lilo jak z konve a přitom mi byla zima. Po šesti kilometrech jsem usoudil, že to nemá cenu, tak jsem se otočil a kolem Globusu v Ivanovicích se vydal domů. I když jsem nemohl, tak se mi nepochopitelně dařilo zrychlovat a zhruba 3 km před cílem jsem vyvinul pocitově značnou rychlost (určitě dost pod 5 min/km). Pocitově proto, že bylo tak špatné počasí, že i Endomondo se zapnutým internetem ztratilo signál, takže jsem věděl pouze výsledný čas. Bohužel tento pokus o rekord nevyšel, ale úplně špatné to nebylo, protože jsem si ověřil, že dokážu běžet celkem rychle celkem dlouho bez zadýchání.

Čtvrtek 28. ledna

Dneska jsem si prostě řekl, že to dokážu. Že ten rekord padne i kdyby čert na koze jel :) Pomoct mi k tomu měla nově vymyšlená trasa, která ze začátku vede po známých silnicích, ale v určitém místě přijde rozhodnutí, které z trasy udělá klasickou sedmnáctku nebo (pro mě) masivní pětadvacítku. Taková záchranná brzda, pokud bych se na to necítil, tak můžu zvolit kratší trasu a přitom se vyhnu trapnému běhání kolem baráku, abych naběhal kilometry. Když se na to budu cítit, tak není návratu a rekord musí být překonám.

Průběh běhu byl střídavě oblačný, stejně jako počasí. Nohy jsem měl sice opět tuhé, ale doufal jsem, že to přejde. Přešlo. Po asi 7 km, takže potřebuji 7 km na rozcvičení. A tak jsem pokračoval potemnělými vesnicemi v okolí Brna a litoval, že jsem si dneska nevzal reflexní vestu. No a najednou jsem stál na oné křižovatce. Ačkoliv jsem během běhu několikrát přemítal, že dneska to zase nevyjde, tak jsem na tomto rozcestí odbočil doleva, což znamená 25. Uklidňovala mě informace z mapy, že bych měl běžet už jen z kopce. No z kopce jsem běžel až asi za 5 km. Předtím jsem musel zdolat několikakilometrové stoupání Ořešínem, potom běh rovino-kopcem po blátě a ledu a až pak jsem mohl vstoupit na asfalt a užít si klesání. No, užívání to nebylo, spíš strach o život. 

Po silnicích jsem si sice už jakž takž zvykl běhat, ale neuvědomil jsem si, že až doposud jsem běhal v obci po celkem širokých a nepříliš frekventovaných komunikacích. Teď jsem byl na silnici mimo obec, takže devadesátka, navíc lesem, pěkně klikaté a dost frekventované. Takže celou dobu v pohotovosti, v zatáčkách jsem preventivně skákal do příkopu, při výběhu na obzor jsem raději už v příkopu běžel, navíc mě děsilo množství poražených patníků v oněch příkopech. Ale přežil jsem, i když mě pár aut míjelo doslova o decimetry.

No vraťme se k běhu. Poslední kilometry byly doslova na krev. Nohy už se jenom tak pletly a já jenom počítal: "Ještě 4, ještě 3, ještě 2, ještě 1, no už? Teď už? Konečně!" Obrovská úleva, nohy v jednom ohni, žízeň, hlad, hypoglykemie...ale zvládl jsem to.

Možná vám pětadvacítka nepřijde tak moc. Přece jenom, do maratonu pořád daleko a co teprv ultramaratony, ale je nutné si uvědomit pár věcí. Zaprvé ještě pořád mám několik kilo nadváhu, sice nevím kolik, protože v Brně nemám váhu, ale myslím si, že to takové dvě kila budou. To není málo. Podívejte se na vytrvalce, kost a kůže, ono každé kilo navíc se pořádně pronese. A s tím souvisí další věc. Celý život jsem trénoval poněkud jinak. Už v mých zápasnických začátcích jsem spíš trénoval výbušnost, rychlost, sílu a vytrvalost pouze omezeně, hlavně anaerobně. I při mém sportovním comebacku jsem dlouhým vytrvalostním aktivitám neholdoval,spíš jsem trávil čas v posilovně, domácím cvičením a kratšími běhy. Na delší běh jsem se vydal všehovšudy dvakrát, plus párkrát celodenní kolo. 

Toto píšu ne abych se vymlouval, ale abych ukázal na fakt, že existují dva různé tréninky: rychlostní (silový) a vytrvalostní. Každý vypadá jinak a každý jinak působí. Rychlostní trénink stimuluje rychlá svalová vlákna, která jsou schopna velkého výkonu, ale po krátkou dobu. Vytrvalostní trénink naopak rozvíjí pomalá vlákna, která dokáží při nízké, konstantní intenzitě fungovat dlouho. Každé vlákno taky potřebuje jiné palivo a jinak vypadá, ale o tom někdy příště. 

Pro mě je důležité, že i s ne úplně ideálními tělesnými dispozicemi jsem dokázal vybudovat slušný vytrvalecký základ, na kterém se bude teď stavět :)

Na začátku článku jsem zmiňoval, že mě čeká ještě jeden objemový trénink, ten bude dvacítka do Horní Lomné, pokud mi to počasí dovolí.

Podrženo sečteno jsem od posledního článku naběhal 92 km. Kolik jste za leden stihli naběhat vy? Pochubte se v komentářích.

Tréninkový log #7 - Objem

Zimní období má být ve znamení dlouhých běhů v nízké intenzitě. Já jsem se k nim musel proběhat.

Opět jsem si udělal menší pauzu, tentokrát z dobrých důvodů - studijních. Kdybych šel běhat 3 dny před státnicemi, tak bych si už připadal jak super o*ebávač, takže jsem raději tři tréninky vynechal, aby mě netížilo svědomí, že jsem se mohl místo běhání učit. To by bylo ovšem, kdybych neuspěl, teď mě tíží svědomí, že jsem mohl místo učení běhat :D

No tak jsem odpoledne po státnicích celé proválel, ale hned další den, 14. ledna, jsem nazul boty a vyrazil do terénu. Protože jsem si přečetl nějaký chytrý článek o zimním běhání, tak jsem se rozhodl změnit trochu své plány a potlačit inovativnost a dát na rady jiných a nepochybně zkušenějších. Zařadil jsem tedy objemový trénink. Neznamená to nic jiného než běhy ve velmi nízké intenzitě po dobu minimálně 60 minut. Cílem je vybudovat obecnou vytrvalost, na které se dát potom stavět. Pro mě je ovšem problém běžet v tak nízké intenzitě, co kdyby mě někdo předběhl? :D

Čtvrtek 14. ledna
Po státnicích jsem si chtěl užít pohodový běh v mírném tempu na delší vzdálenost. Přesnou vzdálenost jsem ale neplánovat, chtěl jsem prostě běžet v super počasí.

Nakonec se z toho vyklubala desítka v převážně městském prostředí, protože když jsem vběhl na stezku kolem retenční nádrže, tak mě nepříjemně překvapil led. Takže jsem musel běžet pomalu a úplně po krajíčku, abych se nezabil. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že nebudu rotovat kolem nádrže, ale podívám se po krásách Brna. Výsledný čas je rozhodně rychlejší, než by asi měl být, ale musím si zvykat běžet pomalu.

Pátek 15. ledna
V pátek jsem už chtěl trochu přidat vzdálenost a ubrat tempo, tak jsem si naplánoval 13km trať částečně známým terénem. První kilometry v civilizaci byly v pohodě, ale sotva jsem vběhl do lesa, tak přišlo něco, co jsem měl čekat, ale protože jsem vůl, tak nečekal. Led. Úplně zledovatělá cesta, takže pomalý běh po kraji, pořád dávat pozor, každou chvíli podjela noha, no prostě sranda. Naivně jsem čekal, že to bude chvilková záležitost, ale bohužel. Led se táhl několik kilometrů a neuvěřili byste, jak je to vyčerpávající. Musel jsem běžet většinu času v protisvahu zleva, takže levá noha dostávala pořádně zabrat, za což se mi odměnila puchýřem na achilovce. Když jsem se konečně dostal z ledu na asfalt, tak jsem byl tak vyšťavený, že jsem se sotva došoural domů a musel přehodnotit situaci tak, že do doby, než přijde pořádná obleva, tak do lesa nejdu a zůstanu na městském asfaltu.

Sobota 16. ledna
Poučen z předchozích nezdarů jsem naplánoval 15+ trasu po silnici, a to se rovná nuda. Hned na úvod si prosím vzpomeňte na puchýř, který jsem zmiňoval před chvíli. Už po asi deseti metrech se začal ozývat, ale říkal jsem si, že to přejde, tak jsem pokračoval dál. Když jsem běžel rovně, tak jsem to ani necítil a cesta po mé (ne)oblíbené trase do Řečkovic je pořád rovně, takže mi nic nebránilo v tom pokračovat.
Celá trasa byla plánovaná s tím, že pokud možno celou dobu poběžím po chodníku nebo po velmi málo frekventované cestě. Mé plány vzaly za své hned v Ivanovicích, kde chodník končil. To mě trochu vyvedlo z míry, ale naštěstí byla krajnice dostatečně široká, takže jsem ani nemusel běžet po silnici, ale štrádoval jsem si to kolem patníků po trávě. V České naštěstí chodník znovu začal a já se mohl obávat pirátů silnic o trochu míň. Z chodníku jsem měl sejít až za Lelekovicemi a vydat se po neznačené silnici směrem do Ořešína. Naštěstí jsem na těchto serpentinách potkal jen jediné auto, a tak jsem si mohl užívat nejkrásnější část trasy vedoucí lesem a mezi poli.

 A pak už jsem se dostal zase na chodník a do známých končin a zastavil se na vzdálenosti 17 km. Tak to má být.
Trochu šok nastal doma. Tam jsem si vzpomněl, že kdysi dávno jsem měl na patě puchýř, kterému jsem jaksi nevěnoval pozornost. Pohled na ponožku mi ho hned připomněl v celé své kráse...

Z toho plyne děti jedna rada - běh je velmi dobré analgetikum, pokud dokážete běžet 17 km se sedřenou kůží na maso a ani o tom nevíte, tak už zvládnete všechno. Nutno podotknout, že ve sprše jsem se málem po*ral :D

No a to je pro dnešek vše. Objem bude pokračovat minimálně do konce ledna, potom uvidím. Zítra, 17. ledna, jsem měl běžet na přírodní památku, která mě v okolí Brna po dlouhé době zaujala - Babí lom. Dneska jsem byl od něj 2 km, dokonce jsem viděl rozhlednu, ale nakonec jsem odolal pokušení. Bohužel zítra se něj kvůli puchýři nepodívám, tak snad někdy jindy. Doufám, že v pondělí ráno bych se už mohl vypravit alespoň na hodinový běh.

Zatím se mějte.

Tréninkový log #6 - Novoroční trénování

Poslední článek o běhání jsem napsal 31. 12. To je bída...

Ale mám na běhání čas. Až se divím, že ten čas mám, nebo ještě líp, že si ho umím udělat. Dva dny do státnic, ke kterým ani ve výsledku nemusím jít (edit. půjdu k nim) a můžu jít hned na pracák, přesto si ten čas najdu. Ono spíš bych to bez nějakého odreagování těžko zvládal. Tak se pojďme podívat na to, co jsem v prvních novoročních dnech dělal či nedělal.

Prvně bych začal předsevzetími. Na všech obou dvou blozích, které sleduju se hned v prvních dnech nového roku objevil článek s předsevzetími a i když se jedná o blogy v podstatě rozdílné, tak články byly skoro stejné. Já vám tady rozhodně nebudu moje novoroční tužby vypisovat, a to z důvodu a) pokud bych je nesplnil, vypadal bych jak blb, b) stydím se za ně (nebo taky c) žádné nemám). Ale nebojte se, dal jsem si předsevzetí a mám je napsané na papírku, který je pečlivě uschován, takže se ho nesnaž hledat Nikolo! :D

Ale zpět k tomu hlavnímu, tedy k mému tréninku. Hned od boku vypálím, že to nebyla žádná sláva. Udělal jsem si totiž běhací pauzu, která vůbec nebyla plánovaná, a se kterou vůbec nejsem spokojený. Přesněji, byl jsem běhat 26. 12. a pak až 4. 1. Důvody jsem již nastínil v měsíčním shrnutí za prosinec. Důsledky ale byly o to horší. Forma jakoby uplavala, a tak jsem musel zcela překopat tréninkové plány a budu se muset smířit s tím, že za leden to nebude žádná sláva. No ale vezměme si to den po dni.

4. ledna 2016
Na nastartování jsem si dal pětku, abych si ověřil, jak na tom jsem. I když čas nebyl úplně z nejhorších (25 min), tak pocity byly značně horší. Strašně mi tuhly nohy, blbě se mi dýchalo, prostě trochu peklo. Ten týden a něco špatné životosprávy a nulového pohybu prostě šel poznat. A abych nezapomněl byl to běh ve velmi akčních povětrnostních podmínkách - asi -6°C a sněžení.

6. ledna 2016
Po jednom dni odpočinku jsem se rozhodl, že už jsem dostatečně rozběhaný, takže můžu vyrazit na delší běh, na desítku. Trasu jsem stanovil do Soběšic po turistické značce (přes můj neoblíbený kopec) a do Řečkovic po cyklostezce. Kopec jsem opět nepokořil, ale na mou obhajobu, na cestě byla vrstva ušlapaného klouzavého sněhu. Kolem Soběšic to už fakt byl průser, normálně jsem byl na sebe naštvaný a říkal si, že to není možné. No s vypětím všech sil jsem se dobelhal domů v čase hodina a něco.



7. ledna 2016
Co tě nezabije, to tě posílí, takže už další den jsem si to pelášil ve sněhu. Po poslední fiasku jsem musel zásadně překopat tréninkový plán, a tudíž jsem stanovil tento týden a pár dní jako aklimatizační, při kterém budu běhat trasy 5-10 km mírným tempem, kolem 5:30/km. No hned první běh mě pěkně vyfackoval. I když jsem běžel jak pos*aný, tak se mi běželo tak blbě jako už dlouho ne. Hlavně kvůli bolesti pravého stehna a levé kyčle (teda opačně :)), a tak přišla další modifikace - před tréninkem se důkladně rozcvičovat. Ono totiž běžet v teplotě pod bodem mrazu není úplně med, hlavně když jste nerozehřátí. Takže si zapište - před každým během se rozhýbat a před během v mrazu se pořádně rozhýbat!

8. ledna 2016
Na tento den jsem měl naplánován bazén nebo běh. Kvůli časové náročnosti jsem bazén odsunul na sobotu a dal si běh. Jak jsem se poučil z minula, tak jsem se pořádně rozehřál, dal si pár stovek metrů úplně volně, pár prvků z běžecké abecedy a vydal jsem se na plánovány 5km běh. A běželo se mi tak dobře, že jsem si dal sedm. No prostě sto ku jedné oproti předchozímu dni.

9. ledna 2016
Tento den měl být dnem bazénu. Tak jsem pěkně v 6 vstal abych mohl být na 8 na bazénu. Jak jsem vylezl ven, tak jsem málem zabil. Náledí. Přemýšlel jsem, jestli asi pojede autobus nebo jsou silnice posolené. Autobus se blížil krokem, zabrzdil, stále jel, kola se netočila, narazil koly do obrubníku, zastavil se. Několikrát se pokoušel rozjet a poté řidič ohlásil, že v tomhle nikam nejede. Takže odpočinkový den.

10. ledna 2016
A máme tady dnešek. Celý den jsem byl neuvěřitelně nervozní a nasraný, že ještě nemám známku ze zkoušky, že jsem se rozhodl, že to zničím a překonám svůj rekord na pětce. Namotivovaný jsem byl až hrůza. První kilometr šel podle plánu, Trhal jsem asfalt až do té chvíle, kdy asfalt skončil. Pak jsem vběhl do 5centimetrové sra*ky, ve které se fakt rekordy zdolávat nedaly, tak jsem zpomalil a vydal se na další pohodový jogging. Nakonec jsem se zastavil na sedmi kilometrech za 36 minut, což je lepší než jsem čekal a běželo se mi taky dobře.

No a to je vše, plány do dalších dní jsou nejisté. Poslední dny před státnicemi bych chtěl, co nejvíc opakovat, ale stejně myslím, že se chvilka najde, když tak vstanu dřív :)

Co říci na závěr? Možná vám přišlo, že takový článek je jenom moje vykecávačka, která vás asi ani moc nebavila, ale ono z toho přece jen něco plyne. Plyne z toho schopnost rychle reagovat na situace, adekvátně měnit plány a hlavně ty plány vymýšlet. To byl hlavní smysl tohoto článku (nebo spíš se to ukázalo jako hlavní smysl článku :)) On vám totiž může tréninkový i ten osobní život může přinést situace, na které jste nebyli připraveni a které nejsou zrovna příjemné, ale vy to nemusíte za každou cenu lámat přes koleno, ale spíš zanalyzovat nastalou situaci a přijít na to, jak ji vyřešit, třeba oklikou, třeba úplně nějak jinak, ale měli byste ji vyřešit. Možná se stane, že ji nevyřešíte správně, alespoň už po druhé stejnou chybu neuděláte. Ale už dost moralizování a chytrých řečí :) Vy sami víte, jak to nejlíp udělat. A kdyby ne, tak vám poradím jedno: Jdi běhat vole!

Měsíční sumář #2 - Prosinec 2015

Měl jsem jít běhat 28. 12., nešel. Měl jsem jít běhat 30. 12., nešel. A měl jsem jít běhat dneska, a jak jistě očekáváte, tak jsem nešel. Shrnutí uplynulého měsíce jsem tedy mohl napsat už 26. 12., ale co nadělám.

Místo počítání kilometrů začnu tím, jak jsem absolutně nedodržoval plány. V předchozím článku jsem avizoval, že na Boží hod budu bušit doma a na Štěpána půjdu na bazén. Nebušil jsem a na bazén jsem ani nemohl jít, protože byl zavřený. Místo bazénu jsem se vydal běhat do hor, kde jsem pokořil Bahenec, tedy 15,5 km při převýšení 604 m, což je nejvíc v mé novodobé běhací historii.

Ještě ten den jsem vyrazil po velmi dlouhé době do víru velkoměsta (Třince), takže bylo úplně jasné, že 27. 12. se nebude odehrávat absolutně nic.

Na bušení došlo až 29. 12., kdy jsem si dal krátký, ale dobrý HIIT, sestávající z dřepovací tabaty a kroužení se závažím, což je starý zápasnický cvik, jehož provedení jsem nikde na YouTube nenašel, takže je to super příležitost natočit video, bohužel nevím jestli by můj počítač utáhl i ten nejjednodušší stříhací program :). Pak už jen nějaké shyby, kliky, zvedání nohou a prkna. Ani jsem nebyl unavený.

No a pak už jen odkládání a odkládání. Na mou obranu ale musím říct, že odložení běhu včera a dneska nebylo mojí chybou, ale protože jsem musel být doma se psem a odpoledne se musím učit; ono je celkem s podivem, že vůbec ještě něco dělám, když mám dva týdny do státnic a pět dní do zkoušky, kterou když neudělám, tak nejdu ke státnicím :D ale jak já říkám: lidé, kteří tvrdí, že nemají čas, tak neví, co s časem :)

No ale teď už k sumírování:

Takže za prosinec jsem naběhal 135,5 km, tedy o 10 km více než v listopadu. Mohlo to být víc, nebýt toho zkaženého závěru měsíce, přesto jsem ale celkem spokojený, že jsem předchozí vzdálenost překonal.

Sportem jsem v prosinci strávil cca 1 den a 1 hodinu, což jsou 3,4 % celkového času. To je posun o více než 10 hodin a téměř procento a půl. Strávit jeden den sportem za měsíc mi připadá jako celkem normální hodnota, nic extra, ale určitě nic špatného.

Co se týče nastoupaných metrů, tak jsem skončil těsně pod hranicí 3000 metrů. Ale jenom při běhu. Když budu počítat i chůzi, o které jsem se zapomněl zmínit (chodil jsem každý den se psem na zhruba hodinové procházky většinou do kopce), tak se dostanu na 3896 metrů, stanovený Grossglockner jsem tedy překonal o 200 metrů, ale nevím jestli to tak můžu počítat. Pro zajímavost, i s chůzí jsem se "napohyboval" 160 km :)

Takže kdybych to měl zhodnotit, tak to byl celkem povedený měsíc s několika zádrhely. Pozitivně hodnotím zejména to, že jsem se přiblížil (skoro vyrovnal) ke svému rekordu na pětce, nevynechával dlouhé běhy a začal chodit na bazén. Negativně hodnotím to, že jsem přibral a hlavně nedodržoval plány.

Takže nějaké plány do nového roku? No stanovovat si realistické plány a dodržovat je, zhubnout (na což se těším :P) a dále pokračovat v tréninku. Leden bych nechal ve znamení objemu, takže určitě překonat současnou vzdálenost (nejlépe překonat 200 km).

Ať se Vám v roce 2016 vše splní!

Tréninkový log #5 - Předvánoční tréninky

Znáte to, venku vánice, mínus dvacet, doma cukroví, salát, svařák... to se moc trénovat nechce. Příroda si ale (nejen) letos řekla, že nám nedá možnost se vymlouvat, a tak nám nadělila vskutku jarní počasí (24. 12. ve 12:44 je venku 11°C). Budem teda běhat jak diví, no alespoň to bylo v plánu.

Plány byly velké, realita je trochu skromnější. Doma jsem 6 dní, za které jsem stihl 4 tréninky, a to není to, co jsem měl naplánováno, ale moje plány počítaly s tréninkem každý den, což se ukázalo být trochu přehnané.

Pocítil jsem totiž značný propad formy, který započal během na Prýgl a pak pokračoval až do dnešních dní. Prvně jsem to přičítal mírné nemoci, poté přetrénovanosti a únavě. Tak jsem zařadil několik dnů volna + páteční bazén na odlehčení kloubům, ale nějak se to nezlepšovalo. Běhalo se mi strašně těžce, na sílu, což vyvrcholilo příšerným během už tady doma, kdy jsem skoro nemohl běžet do kopce. Doma jsem pak přišel na příčinu krize - od doby co jsem přestal s onou věcí, jsem totiž přibral 5 kg. Věděl jsem, že je to vedlejší produkt, ale doufal jsem, že se mi to vyhne, když budu sportovat, bohužel nevyhnulo. Na vrub to přičítám hlavně večernímu přežírání; nebylo snad dne, kdy bych si nekoupil chipsy, čokoládu nebo něco jiného a nespasl to hned po večeři. To je prakticky proti všemu, co vím a znám. Pořád jsem si říkal, že mám výdej, ale ono se to tělo prostě nedá jen tak očůrat :D

Takže teď bych se měl pomalu stabilizovat na svou minulou váhu, ideálně jít ještě níž; ono totiž běhat s "batohem" na zádech není nic příjemného, zato účinky to musí mít přímo ďábelské, pak budu lítat jak pírko :D

No a jak teda vypadal můj trénink do Štědrého dne.

19. 12. Běh - Trénink, o němž jsem už referoval zde.

20. 12. Trénink doma
Po dlouhém běhu se mi podařilo celkem dobře zregenerovat, takže nic nebránilo tomu dát si pořádně do těla i indoor. Doma jsem zařadil HIIT (High intensity interval training) klasického charakteru, i když trochu zaměřen na nohy. Po důkladném (opravdu důkladném, musím se to naučit) rozcvičení a rozehřátí jsem nasadil dřepy z výskokem ve formě double tabaty (40 s rychle, 20 s pauza, 8x). Musím vás upozornit, že moje dřepy s výskokem jsou hodně specifické a nejsem si jist, jestli jsem někdy někoho viděl takhle dřepovat, bohužel jsem si nevzal foťák se stativem, takže jsem to nemohl netočit, ale snad si někdy vzpomenu (možná ze mě ještě bude vloger :D).
Po dřepech, které šly hodně cítit, přišly výstupy na bednu (židli). Naplánoval jsem si vraždu; 5 x 1 min. na jednu nohu, takže celkem 10 min zátěže, příšerné zátěže. Dělat minutu výstupy pouze jednou nohou přestane bavit asi po půl minutě, takže zbytek je čiré peklo, a po dřepech obzvlášť, ale dámy ocení, že je po tom bude řádně pálit prdel (a co bolí, to roste :D)
S podlamujícíma se nohama jsem se vydal trochu dát do těla i horní části těla. Dal jsem si rychlé shyby (5 shybů, 20 sec pauza, 15 kol) a rychlé zvedání noh ve visu (toes to bar pro anglofily); 10 opakování, 20 sec pauza, 10 kol.
A na závěr krásná tabata, vlastně dvě tabaty. První sestávala s přeskoků překážky (asi 30cm hromada knížek). Při tomhle cviku jsem měl největší problém s koordinací; pořád jsem skákal mimo knížky, dopadal na ně, no prostě mamlas... Takže jsem na závěrečný cvik zvolil něco méně koordinačně náročného - skákání přes švihadlo. Tak jsem vyhrabal švihadlo, přes které jistě skákala už moje matka (což mi pak potvrdila) a dal si poslední tabatu.

22. 12. Běh
Běh, o které se mi ani moc nechce psát. Byl to prostě průser. 5,5 km za 35 min je prostě nepřijatelné, i když první půlka byla pořád do kopce. Právě v kopci jsem musel pořád zastavovat a vůbec jsem to nedával a nedával jsem to ani po rovině. Právě po tomhle běhu jsem se musel zvážit a viděl pravděpodobnou příčinu.

24. 12. Běh
Běh na Štědrý den musím hodnotit celkem pozitivně. Zvolil jsem celkem přijatelnou trasu, která nezačínala do kopce, ale dopřála potřebný čas po rovině na rozběhání. Do kopce se mi potom běželo překvapivě dobře, neběžel jsem sice nějak rychle, ale zato jsem běžel pořád, což jsem ani nečekal, proto jsem s naplánované trasy dokonce kousek odbočil a prodloužil si jí o nějaký ten kilometr do kopce. Bohužel při seběhu mě začínalo trochu píchat v boku, což je při změně tempa normální, ale píchání nepřestávalo a asi 500 metrů od domu bylo tak nesnesitelné, že jsem musel domu dojít.

Nádherná zimní panoramata

Takže toť vše. Na 25. 12. mám naplánované takové to domácí cvičení (ze kterého snad budou fotky), Na Štěpána si dám už snad konečně bazén, které jsem poctivě odkládal a pak nevím :D

Takže šťastné a veselé.

Tréninkový log #3 - Na Prýgl!

Nebo taky einundzwanzig!

V Brně bydlím čtvrtým rokem a nikdy jsem nebyl na Prýglu (pro přespolní - Brněnská přehrada), což je až neuvěřitelné. Zdálo by se, že každý natěšený prvák hned v prvním týdnu výuky obejde Špilas, Petrov, Lužánky, centrum, všechny největší kluby, vyhlášené pajzly, legendární kavárny a pokud počasí dovolí, tak zajede na Prýgl. Ne tak já, takže jsem musel aplikovat přísloví "Pokud nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře" a vydal se vstříc neznámému (ale úplně neznámému), protože v Bystrci a přilehlých končinách jsem byl všehovšudy jednou, a to jenom šalinou. Takže, naklikal jsem si to takhle:

Odkaz

Trasička to je pěkná, a protože je tak pěkná, tak ji začneme podvodem. Ano, opět jsem se svezl, tentokrát do Medlánek. Hned pěkně na rozehřátí mírný kopeček mezi baráky a pak vběhnutí do úplně otevřené krajiny kolem medláneckého letiště, které jsem neviděl. 

Ok, tady panely nejsou

Kolem letiště jsem proletěl jako vítr a ocitl jsem se u rozcestníku Medlánky - U letiště. Pokud se dobře podíváte na mapu, tak si můžete všimnout, že jsem měl kousek přeběhnout po neznačené silnici, no tehdy jsem netušil, že by to mohl být problém. 

Nečekal jsem totiž, že by se cesty mohly rozdvojit a já jsem si bohužel vybral tu špatnou. Ono cesta je trochu silné slovo, bylo to prostě oraniště, hodně velké oraniště, prostě bahno, sračka apod. Tady jsem se přesvědčil, že moje boty opravdu nejsou do terénu (nevím, proč si to pořád namlouvám), a tudíž můj běh vypadal spíš jako bruslení.

Po několikeré kontrole mapy kde vůbec jsem, jsem se dostal na asfaltovou silnici, což bylo vysvobození. Ztratil jsem tedy snad 3 min/km broděním v blátě a hledáním v mapách, ale byl jsem konečně v Bystrci u dalšího místa, kde jsem nikdy nebyl - u ZOO. Šokovala mě jedna věc - parkoviště. Za cedulí Zoo - parkoviště se skrýval plácek pro sotva 30 aut, a to je trochu rozdíl oproti ostatním Zoo, které jsem jako dítě navštívil (všechny kromě brněnské a plzeňské). Asi do ní moc lidí nechodí no...

Na hlavní silnici jsem nabyl dojmu, že když se nacházím na pevné asfaltové trati, tak bych na ní měl zůstat co nejdéle. Tak jsem si to štrádoval pořád kupředu, až jsem si uvědomil, že běžím po modré značce, po které jsem měl běžet v opačném směru, kdybych se neztratil. Takže kontrola mapy a otočka.

Již snad na správné žluté značce jsem pokračoval proti proudu Svratky, což muselo znamenat jediné - Prýgl musí být blízko (pokud jsem ho už neminul, dneska je možné všechno). A taky byl. Hráz se objevila záhy:

A objevilo se také toto:

Kdo uhádne, co to je a k čemu to mělo sloužit, ten dostane ode mě podepsanou fotku, pište do komentářů :D

A tak jsem ho poprvé uviděl - legendární Prýgl...

Moře! Vidím moře!

A vydal jsem se tedy po východním břehu přehrady. Trať jak stvořená pro běh, kolo nebo brusle, kde jsem samozřejmě nepotkal žádného běžce, cyklistu nebo bruslaře. Jenom pár penzistů, pejskařů a na břehu několik rybářů.

Od přehrady jsem se měl odklonit na rozcestí Osada - host. A tak jsem z červené odbočil na zelenou do kopečka, do kopce, do zkur****** kopce. Byl asi nějaký zvláštní tlak, protože mi i zaléhalo v uších, ale tenhle kopec jsem těžce nezvládal. Jako bych měl najednou o polovinu menší plíce. Snad pětkrát, možná i vícekrát jsem se během asi dvoukilometrového kopce musel zastavit a vydýchat, prostě to nešlo. Ale nakonec jsem to zvládl a ocitl se v první díře ze dvou - Rozdrojovicích. Upřímně, nečekal jsem zde ani nohu, což se mi vyplnilo, prostě nikdo, ani pes neštěkl. Je tu úplně kontrastní s mým rodným Jablunkovem, kde je desátá hodina dopolední v neděli jedno z nejrušnějších období v týdnu, protože se všichni vyvalí z kostela. A pak, že je jižní Morava ještě pobožný kus země :)

Už když jsem sestoupil do Rozdrojovic, viděl jsem, že na protější straně je opět hrozivý kopec, a protože jsem věděl, kterým směrem mám běžet, tak už jsem se nemohl dočkat.

Kopec mě nezklamal. O kolik byl kratší, o tolik byl prudší, ale ocitl jsem se nad vískou Jinačovice.

A znovu do krásného oraniště, snad ještě většího než předtím. Jedinou útěchou bylo, že jsem tudy aspoň měl běžet. Takže jsem se blátem a kalužemi přebrodil do Jinačovic, kde bylo opět pusto prázdno, a tak jsem na nic nečekal a vydal se křivolakou uličkou do dalšího, už třetího kopce. Musím říct, že se mi už dýchalo podstatně líp, možná byl opravdu v blízkosti vody jiný tlak. 

Jinačovice z druhé strany. Z lesa naproti je focena předchozí fotka

A byl jsem tam, kde minulý týden - v přírodním parku Baba - tentokrát z druhé strany. Když se nad lesem nevznášela mlha, tak sice neměl tak morbidní atmosféru, ale byl opravdu krásný. Všem určitě doporučuji k návštěvě, všude buky, na zemi žlutá tráva; fakt jsem zvědavý, jak může tenhle les vypadat v létě.

Les v přírodním parku

Na vrcholu Velké baby se na rozcestníku objevil konečně můj výchozí bod Medlánky MHD, a tak jsem věděl, že už jsem kousek od cíle.

Co vám budu povídat, poslední kilometry byly na krev, ale poctivě jsem čekal až mi mobil zahlásí 21 kilometers a já uběhl ještě 100 metrů a zastavil se. Půlmaraton po velmi dlouhé době byl na světě. Čas příšerný až hrůzný, ale na to se dneska opět nehrálo. 

Trasa byla velmi náročná. Čekal jsem běh civilizací, po asfaltu, maximálně s jedním stoupáním. Místo toho jsem se brodil blátem, stoupal pořád a civilizací běžel minimálně. Takže trať můžu doporučit všem, kteří chtějí i v Brně najít slušnou výzvu. Na závěr přikládám mapku, jak jsem skutečně běžel a malé shrnutí.

Odkaz na runtastic

Sportu zdar!

Tréninkový log #2 - "Zátopkův interval"

Nedávno jsem se rozhodl, že se odměním za 3 týdny bez tohoto. A tak jsem si to nákráčel do knihkupectví, kde už jsem teda dlouho nebyl (což je hodně smutné). Neměl jsem žádnou představu, ale do oka mi hned padl nový životopis Emila Zátopka. Moc jsem neváhal, Zátopek byl vždycky můj oblíbenec a zároveň jsem doufal, že možná najdu nějakou inspiraci. Našel. Knihu jsem přelouskal za pár dní a jak jsem čekal, tak byla skvělá. Ale tento blog není o recenzích knížek (i když vzdělání bych na to měl :D) a není ani o popisu mých nákupů :).

Z knihy jsem tedy vyjmul jednu pasáž, která skvěle popisuje Zátopkovy tréninkové metody.

...Od této chvíle trénovali spolu. Emil mu vysvětlil metodu svých tréninkových intervalů: v té době jeho trénink obnášel 40 kol, tedy 16 kilometrů: v každém kole prvních 200 metrů zaběhl sprintem a zbytek doklusal...

Tak jsem si řekl, že to taky musím vyzkoušet, ale protože jsem nechtěl běžet hned to, co běhal Zátopek ve své vrcholné formě, tak jsem zvolil trasu 10 kilometrů, tedy 25x 200 metrů rychle, 25x 200 metrů pomalu. Taky nemám stadion (což by mě moc nebavilo), ale zato mám aplikace, takže trénink mohl začít.

Na začátek 5 minut na rozklusání. Ještě předtím jsem ale vypnul Voice feedback, aby mi mobil pořád nekecal. Pak se mi ale zdálo, že běžím nějak dlouho, tak jsem se podíval na mobil a zjistil, že už mám běžet třetí interval :) Tak jsem zapnul feedback, ale vypnul všechny kategorie, a začal pěkně od začátku. Takže dalších pět minut rozklusání a pak intervaly.

Zde je další menší odchylka od Zátopkova tréninku. Zatímco on sprintoval, já běžím, co nejrychleji to jde, což ale není to stejné. Podařilo se udržovat rychlé tempo okolo 3:30 na kilometr, to je celkem tolik, kolik jsem chtěl. Pomalejší intervaly byly horší, párkrát jsem musel i jít (když jsem pil), většinou ale jen tak půl minuty.

Takže se pokusím nějak shrnout. Pokud pominu to, že jsem snad 150x slyšel "You reached quater/half/three quaters of the interval" a  "next interval 0,2 kilometers fast/slow", tak takové intervaly jsou skvělou zkouškou vaší vůle. Když už melete z posledního a najednou slyšíte, že máte zase běžet rychle, ale nohy pálí, začnete tu babu v mobilu nenávidět, ale přesto zrychlíte, co vám taky zbývá, že?

Co se týče náročnosti, tak odpověď je jednoznačná - bylo to náročné. Upřímně, v polovině jsem myslel, že se na to vykašlu a poběžím domů, ale nevykašlal, a jsem na sebe hrdý :D

A proč vůbec takový interval dělat? Já spatřuji hlavní výhodu při tréninku na poloviční trať, než je celková délka intervalu. Musíte si uvědomit, že při tomto tréninku běžíte pět kilometrů rychlostí, kterou byste normálně asi neudrželi. Já jsem běžel rychlé intervaly průměrně za 3:45 km/min, což by dávalo pětku za nějakých 17-18 minut, a to je výkon téměř o 4 minuty lepší než můj dosavadní nejlepší čas. Takže stačí interval pravidelně opakovat a určitě udržím tuto rychlost i na 5 kilometrech v kuse.

Co se týče toho, jak si udělat takový interval bez chytrých aplikaci, tak musím říct, že těžko, pokud neběháte na stadionu nebo na trase, kde přesně víte, kolik měří jednotlivé úseky. Zátopek taky neběhal jenom na stadionu, ale měl i svou oblíbenou rovinku v přírodě, problémem je, že vás to může začít nudit (takový hodinový člunkový běh :), ale pokud chcete, tak to půjde, i kdyby jste si měli trať odkrokovat a napíchat kolem trasy klacíky :D

Takže si to shrneme:

A ještě perlička na závěr, dneska jsem potkal snad nejvíc běžců za celý můj běžecký život - 6 - není dneska nějaký svátek, o kterém nevím?

Tréninkový log #1 - kruháč

Dneškem začíná seriál krátkých tréninkových záznamů, chcete-li být trendy, cool a fancy, tak logů. Ty budou spočívat v tom, že si budu zaznamenávat tréninkové progresy, pocity a samozřejmě to, jak tréninky probíhají. Můžete si myslet, že tyto logy budou hlavně pro mě, ale samozřejmě doufám, že načerpáte inspiraci do svých tréninků i vy.

Ne, nešel jsem do lesa recyklovat, nýbrž jsem si dal můj (ne)oblíbený kruháč (což je z obrázku zcela jasné). Dnešek jsem naplánoval nikoliv se třemi, ale čtyřmi stanovišti (takže obrázek je vlastně matoucí).

Toť plán. Vidíte, že ze 3/4 je totožný. Začal jsem na prolézačce shyby, ale trochu jinak. Místo pevné trubky jsem využil vratké lano, krásně řezající do rukou. Dal jsem si 7x7 a poklusem v klus na kopeček sprintovat.

Protože jsem se dneska cítil při síle, rozhodl jsem se dát si 6 sprintů s minimální pauzou, tedy jenom rychle nahoru, rychlou chůzí dolů a zase nahoru. Žádná pauza, žádné vytřepávání noh ani nic podobného. Rychlost provádění šla poznat, poslední sprint byl spíše klus.

Kopec 

A chůzí, pak během, na kliky. 4x15 ve znatelně rychlejším tempu než minule. Ani ne minutová pauza a při poslední sérii už začaly tuhnout ruce.

Ale pak jsem dostal nápad, jak se instantně poblít (což se chválabohu nestalo). O těchto dvou betonových fešácích už vím nějaký ten rok, ale výjimečně jsem nebyl osvícen  a vůbec mě nenapadlo, jak by se jich dalo využít.

Beton vpravo je ve velikosti do půli stehen, beton vlevo je nad pindíka

 Až do dneška. No jasně, box jumps neboli pěkně postaru výskoky na bednu. Pokud už máte dlouho po tělocviku, tak se jedná o toto:

Jsem asi masochista. I když mi bylo blbě, tak jsem se rozhodl, že si dám tabatu na menší beton. Věřím, že většina ví, co tabata je, ale jenom pro jistotu - jedná se druh cvičení, kdy provádíte jeden cvik (ve skutečnosti to nemusí být jenom jeden cvik) v maximálním úsilí po dobu osmi kol. Každé kolo se skládá z 20 sekund zátěže (maximální) a 10 sekund odpočinku. Taková pohoda. Tak jsem si to dal. Nohy se trošku třepaly, ale zvládl jsem to a pro příště mě napadla pořádná prasárna - na fotce vidíte, že k betonům vede kopec, takže sprinty a pak výskoky, no už se těším.

Na závěr zbývá už jen celkové hodnocení - 7/10 - a shrnutí:

Tak si dejte taky nějaký pěkný kruháč :)

Asics Gel Equation 7 - recenze

Vlastně první pohled, protože je mám teprve chvíli

Své Reeboky za pětikilo, které vydržely pětikilo jsem byl nucen vyměnit s velmi těžkým srdcem. Celkem jsem si na ně zvykl. I když neměly žádné z parametrů kvalitní boty, líbily se mi hlavně svou extrémní lehkostí a poměrně slušnými vlastnostmi na lesních cestách, stezkách a jiných površích, které by se daly charakterizovat jako "střední". Ale protože nic netrvá věčně, byl jsem nucen vyměnit je za nový model. Vhodnější dobu jsem si nemohl najít; před zimou byly snad všechny boty všude ve slevě a někdy i hodně výrazné. Takže pojďme na recenzi, kterou píše člověk, který měl v životě jediné běžecké boty, tedy osoba na svém místě.

Jak už jsem řekl, doba mi přála. Mohl jsem si dovolit botu, na kterou bych normálně neměl ani za nic. Proto jsem se už při internetové anabázi poohlížel po botách značek, které nepatří mezi ty úplně lidové, hlavně tedy Mizuno, Asics a Salomon. S tím taky souvisel problém jakou botu vlastně potřebuji, silniční, něco mezi nebo krosovou? Přišel jsem na to, že většinu času běhám po zpevněných cestách, maximálně nějaké přeběhy, ale nic dramatického, a když napadne sníh, tak si koupím nesmeky. 

Uvažoval jsem tedy, že něco mezi bude ideál, přesto jsem se pořád nemohl rozhodnout, tak jsem usoudil, že to vymyslím na místě.

Vypravil jsem se tedy do nejmenované prodejny s tím, že prvně se podívám do jedné, pak pojedu do druhé, kde jsem očekával větší výběr, ale kdybych nepořídil, tak se vrátím do původní.

Netrvalo dlouho a uviděl jsem je. Vždycky jsem chtěl hodně výrazné boty a to tyhle rozhodně splňují. A ta cena. Původní 2 650, nynější 1 199. A začal jsem přemýšlet, když je nekoupím teď, tak je může někdo koupit, je tedy přece jenom jeden pár této velikosti atd. atd. Tak jsem si to za chvíli štrádoval k pokladně.

Už jsou doma!

Byl čas je tedy vyzkoušet. Jako testovací okruh jsem zvolil ten můj klasický, tedy většina trasy po silnici, jen asi kilometr po lesní cestě a asi 100 metrů po písčité stezce.

Boty mají rozhodně výrazné tlumení a  pro někoho, kdo přejde z bot tvrdých jako štolverk, je to pořádný rozdíl, skoro jak bych běžel po obláčku :D

Co je ale příjemně měkké na tvrdém povrchu, je až nepříjemně měkké na měkkém povrchu. Když se prostě sečte tlumení boty a povrch, tak značně utrpí efektivita běhu; je to jako běžet v písku, i když běžím po relativně pevné cestě.

O to víc jsem byl zvědavý, jak si povede bota právě v písku a nestabilním podloží. No není to žádná hitparáda, ale je to jako chtít po formuli, ať má vlastnosti Jeepu. Přesto má ale bota slušnou přilnavost směrem z kopce. Nahoru občas trochu podklouzne, ale dolu působí stabilně a robustně.

S tím taky souvisí její pohodlí. U předchozích bot jsem měl problém, že u běhu nad deset kilometrů mě trochu začínaly bolet kotníky a někdy i kolena, o tom u těchto bot nemůže být ani řeč. Jsou jako stvořené pro dlouhé silniční výběhy, přičemž pořád působí stejně pohodlně a gel v podrážce se zřetelně (fakt to jde cítit) přizpůsobuje vašemu chodidlu.

Zátěžový test

Boty jsem podrobil 15 km běhu různorodým prostředím, od asfaltu, přes kamenité stezky, výběhy lesem až po bláto. Test trochu znehodnotily špatně zvolené ponožky, které mě po namočení kousaly. Boty tedy na škále od 1 do 10 dopadly následovně:

O silnici už jsem mluvil, tam boty prostě šlapou. Po ušlapané lesní cestě je běh pohodlný, ale běh je trochu náročnější. Do kopce nastává ale problém, do bot musíte hodně šlapat, boty také občas podklouznou. Prozatím jsem boty netestoval na kluzkých kamenech a podobně, ale myslím si že to nebude žádná sláva. Zato z kopce v pořádně vrstvě bláta mě boty vysloveně překvapily. Působí stabilně a skvěle drží stopu, prostě příjemné překvapení. Prodyšnost a vhodnost do náročných podmínek spolu úzce souvisí. Boty jsou prodyšně, kryje je totiž jenom síťka, běhat ve sněhu v nich ale logicky nepůjde. Mám ale dojem, že boty budou skvěle vysychat, proto se v teplém počasí rozhodně nemusíte vyhýbat kalužím.

Celkově vypadají Asics Gel Equotation 7 na určitě vhodnou tréninkovou botou na středně dlouhé výběhy ve zpevněném terénu, ale neztratí se taky v lehkém terénu, což u kovaných silniček jenom potěší. A co se týče vzhledu, za mě určitě 10/10. Takže po prvních 50 km je mé hodnocení

Zatím.

Fünfzehn!

Ano, popis mých dlouhých běhů bude označen vzdáleností v kilometrech v němčině a ne, nevím proč :D

Dnešek se tedy odehrál na trase (samozřejmě náhodně naklikané) v prostředí, kde jsem ještě nikdy nebyl. A když říkám, že vůbec, tak myslím vůbec. Vydal jsem se na sever.

Odkaz zde

Už na začátku jsem udělal jeden velký podvod, svezl jsem se šalinou na konečnou v Řečkovicích (asi 3 km). Důvody jsou však čistě pragmatické, běžet do Řečkovic po hlavní cestě je prostě na h*vno a protože se tam jinak běžet nedá, tak jet šalinou je jediná rozumná možnost. Možná se tam někdo s Kr. pole rád proběhne, ale já nevyhledávám běh po téměř hlavní třídě, kde na Vás každý čumí ze šaliny, každou chvíli musíte dávat pozor, aby Vás něco nepřejelo z vedlejší cesty a navíc je ta cesta nekonečně dlouhá a rovná. Takže prostě do Řečkovic tramvají.

Začínáme během kolem postapokalyptického vojenského prostoru, který bohužel nemám vyfocený (nebudu zastavovat po jednom kilometru), ale jako atmosferické navnadění stál za to. Na přiblížení dávám, alespoň fotky ze street view, dnes bylo ovšem více zataženo, takže depka větší.

Po proběhnutí postapokalyptickou krajinou jsem vběhl do lesa, který rozhodně nevypadal jak po výbuchu bomby, spíš naopak. Na uvítací ceduli přírodního parku Baba se skvěl obrázek zmije, což by byl v létě důvod k otočení, ale dneska mě čekalo jen první (a poslední) pořádné stoupání.

Už z mapy jsem věděl, že na tomto místě mě bude čekat kopec, ale čekal jsem nějaký nářez, to co přišlo, sice bylo zajímavé, ale nikoliv nějak extrémně náročné (možná už jsem tak dobrý (lol)), prostě převýšení asi sto metrů na nějakém půl kilometru.

Zato příroda byla opět fascinující, možná to bylo jemnou mlhou, ale les měl až morbidní atmosféru, všude listí, holé stromy a prostorná stezka s (prozatím) trochou bláta. Profil byl celkem rovinatý s několika krátkými stoupáními.

Celou dobu běhu v tomto prostředí jsem měl dojem, že se nacházím minimálně o 500 výškových metrů výš a ne v 450 m. n. m. Zejména když listnatý les přešel v jehličnatý.

A objevily se výhledy jako tento:

Nebo tento:

To už jsem se pohyboval směrem dolů, po blátě, v silničních botách. Kdo říká, že běh nemůže být adrenalin, tak nikdy neběžel z kopce v deseticentimetrovém blátě s hladkou podrážkou. Ačkoliv jsem čekal, že pojedu až dolů, tak musím říct, že mě boty celkem podržely, ale o tom až v recenzi, která spatří světlo světa již brzy.

A z blátivého lesa přímo do civilizace, konkrétně do vísky Česká, kde mě uvítal celkem vkusný a zajímavě řešený satelit (rozuměj satelitní městečko) a pak přeběh nad dálnicí a musím říct, že když vyběhnete z lesa a za deset minut se prořítíte nad dálnicí, tak to poznáte, dokonce jsem se i zakašlal.

Dále průběh obcí s debilním názvem (Lelekovice) a konečně pryč z civilizace.

Zatímco před chvíli jsem měl pocit, že zdolávám tisícovky, tak teď jsem se nacházel v lužním lese s mokřady, rákosím, vetchým můstkem (nebezpečně se prohnul) a blátem. Bohužel jsem nic nevyfotil a bohužel tento mokřad trval jen velmi krátce. Pak jsem se zase ocitl na technickém singltreku, který vystřídala klasická dvouosobová stezka.

A vyběhl jsem z lesa a čekaly mě, pozor nečekaně, rybníky! Mám na ně ale štěstí. Tentokrát o poznání větší, podle nápisu chovné. Vyfotil jsem pouze první, který byl, jak se později ukázalo, stejně nejhezčí (možná proto, že tam byly kachny :D)

Kolem rybníků vedla extrémně blátivá cesta, která prudce přešla v asfalt a byl jsem zase v civilizaci, konkrétně v Mokré hoře, kde už to znáte. Cestu domů jsem si ještě trochu prodloužil městem (aby všichni viděli, jak jsem zaprasený :-D) a pohádky byl konec. Čas jsem opět příliš neřešil, hlavně kvůli zastávkám na focení, respektive kvůli tomu, že Runtastic neumí udělat pauzu při zastavení. Přesto jsem se zmohl na něco jako finiš, abych to stihl do 90 minut, což se mi povedlo.

Povedlo! Ale než jsem vytáhl mobil uběhlo 10 sekund

Kdybych měl celou trasu hodnotit, tak jedině pozitivně. Terén nebyl tak technicky náročný jako minule, prostředí možná i lepší než minule. Možná bylo na trase celkem hodně civilizace, ale v sobotu ráno stejně nikde moc lidí nebylo. Taky jsem přišel na to, že patnáctka mi vyhovuje víc než dvacítka, takže i co se týče délky byla trasa ideální. Trať, vzhledem k jejímu profilu, můžu doporučit i méně zdatným běžcům, kteří zvládnout uběhnout patnáctku po rovině. Buďte ale připraveni na bláto.

Zatím.