Tréninkový log #8 - Objem is (almost) over

Od minulého článku uplynulo 12 dní a přibylo pár kilometrů.

12 dní je dlouho a musím přiznat, že mě poněkud opustila inspirace. Jednoduše jsem nenacházel vhodná témata, tréninky byly monotónní, jídla taky a na slibovaný článek o stravě ještě nejsem připravený, ale už si v hlavě sumíruji, jak by to mohlo vypadat. Co se tedy za těch 12 dní událo?

Opět nevynucené tréninkové pauzy, vynucené tréninkové pauzy, skvělé běhy, špatné běhy, pořád nahoru, dolů a hlavně daleko. Pořád totiž pokračuje můj objem, který je přesně jeden trénink před svým koncem, ale o tom se zmíním později. Byly to zajímavé a náročné dva týdny, pojďme si je tedy projít den za dnem.

Minulý log končil 16. ledna 17km během, který vyprodukoval velmi nepěkný puchýř. Ten mi na pár dní znemožnil jakýkoliv pohyb v botách (hlavně pohyb do kopce). To byl jeden z důvodů, proč jsem absolvoval další několikadenní tréninkový výpadek. Ten další důvod byl, že jsem jel na pár dní domů, kde bylo sněhu pod kolena.

Čtvrtek 21. ledna

Hned první den po návratu do Brna jsem se vydal vyzkoušet, zdali jsem ještě nezapomněl běhat. No dalo by se říct, že zapomněl. Plánoval jsem hodinovku, vylezla z toho padesátiminutovka a 9 km. Pocity příšerné. Nohy jak z oceli, špatně se mi dýchalo a k tomu se přidala bolest břicha, takže jsem byl rád, že jsem v pořádku doběhl domů :)

Pátek 22. ledna

Co tě nezabije, to tě posílí. Původně jsem plánoval, že si s sebou vezmu toaleťák, ale nakonec jsem na něho zapomněl (stejně jako na dalších milion věcí před během, jako např. namazat hubu a rty). Naštěstí jsem ho nepotřeboval :)

Vydal jsem se do Bystrce, protože jsem potřeboval změnu od Řečkovic a obcí jim přilehlých. Naplánoval jsem cca 12 km velmi pěknou cestou podél Medláneckého letiště, kterou určitě každému doporučuji, malou nevýhodou je poměrně velký provoz na panelovou cestu pro jedno auto, ale holt to je asi nejbližší komunikace z Řečkovic do Bystrce. 

Běh byl přijatelný, takže jsem si ještě 2 km přidal a nakonec to tak vytáhl na 14 km.

Sobota 23. ledna

Žádný odpočinek, nic takového. Sobota zaplavila Brno hustým sněžením téměř po celý den, takže počasí zn. ideál. Plán byl prostý; běžet dokud nebudu mít úplně promočené boty a oblečení a budu moct, což bylo 12 km. Běh to byl velmi vysilující, ale to mi nezabránilo v tom, abych si přidal oběhnutí nádrže, což už jsem nějaký ten pátek neuděl, a tudíž si užil pár udivených pohledů pejskařů na blázna, který běhá v takovémhle nečase :)

Pondělí 25. ledna

V neděli jsem si užil volna, tak jsem v pondělí hned skočil do tenisek. Trasa bylo odborným týmem poradců :) stanovena na 17 km do České, Lelekovic a přes Ořešín zpět, takže asfalt, auta a jak se taky ukázalo, tak roztátý sníh na chodnících a krajnicích, takže nic jednoduchého. Přesto se mi běželo velmi dobře. Až tak dobře, že jsem cestou pomýšlel na rekord, o kterém ještě bude řeč. Prozatím jsem stanovil jako metu dvacítku. Bohužel od 17 km přišla krize, přesto jsem to ale nezabalil a doplazil se na metu 19,6 km. Těch 400 metrů už bylo nad mé síly, a navíc jsem byl už u baráku, takže jsem spokojeně ukončil tento trénink na tak debilní metě :)

Středa 27. ledna

Skoro dvacítka mě trochu zmohla, tak jsem si opět naordinoval volno a plný sil jsem se vydal na další dobrodružství. Opět jsem se chtěl pokoušet o rekord. Abych vám vysvětlil, o jaký rekord to jde, tak jde o nejdelší běh, který jsem kdy absolvoval. Prozatímní maximum je 21,1 km, takže cokoliv nad metu půlmaratónu. Bohužel přišlo těžké vystřízlivění. Tak blbě se mi dlouho neběželo. Nohy vůbec nešly, navíc bylo příšerné počasí, hustá mlha, obrovská vlhkost a ze mě lilo jak z konve a přitom mi byla zima. Po šesti kilometrech jsem usoudil, že to nemá cenu, tak jsem se otočil a kolem Globusu v Ivanovicích se vydal domů. I když jsem nemohl, tak se mi nepochopitelně dařilo zrychlovat a zhruba 3 km před cílem jsem vyvinul pocitově značnou rychlost (určitě dost pod 5 min/km). Pocitově proto, že bylo tak špatné počasí, že i Endomondo se zapnutým internetem ztratilo signál, takže jsem věděl pouze výsledný čas. Bohužel tento pokus o rekord nevyšel, ale úplně špatné to nebylo, protože jsem si ověřil, že dokážu běžet celkem rychle celkem dlouho bez zadýchání.

Čtvrtek 28. ledna

Dneska jsem si prostě řekl, že to dokážu. Že ten rekord padne i kdyby čert na koze jel :) Pomoct mi k tomu měla nově vymyšlená trasa, která ze začátku vede po známých silnicích, ale v určitém místě přijde rozhodnutí, které z trasy udělá klasickou sedmnáctku nebo (pro mě) masivní pětadvacítku. Taková záchranná brzda, pokud bych se na to necítil, tak můžu zvolit kratší trasu a přitom se vyhnu trapnému běhání kolem baráku, abych naběhal kilometry. Když se na to budu cítit, tak není návratu a rekord musí být překonám.

Průběh běhu byl střídavě oblačný, stejně jako počasí. Nohy jsem měl sice opět tuhé, ale doufal jsem, že to přejde. Přešlo. Po asi 7 km, takže potřebuji 7 km na rozcvičení. A tak jsem pokračoval potemnělými vesnicemi v okolí Brna a litoval, že jsem si dneska nevzal reflexní vestu. No a najednou jsem stál na oné křižovatce. Ačkoliv jsem během běhu několikrát přemítal, že dneska to zase nevyjde, tak jsem na tomto rozcestí odbočil doleva, což znamená 25. Uklidňovala mě informace z mapy, že bych měl běžet už jen z kopce. No z kopce jsem běžel až asi za 5 km. Předtím jsem musel zdolat několikakilometrové stoupání Ořešínem, potom běh rovino-kopcem po blátě a ledu a až pak jsem mohl vstoupit na asfalt a užít si klesání. No, užívání to nebylo, spíš strach o život. 

Po silnicích jsem si sice už jakž takž zvykl běhat, ale neuvědomil jsem si, že až doposud jsem běhal v obci po celkem širokých a nepříliš frekventovaných komunikacích. Teď jsem byl na silnici mimo obec, takže devadesátka, navíc lesem, pěkně klikaté a dost frekventované. Takže celou dobu v pohotovosti, v zatáčkách jsem preventivně skákal do příkopu, při výběhu na obzor jsem raději už v příkopu běžel, navíc mě děsilo množství poražených patníků v oněch příkopech. Ale přežil jsem, i když mě pár aut míjelo doslova o decimetry.

No vraťme se k běhu. Poslední kilometry byly doslova na krev. Nohy už se jenom tak pletly a já jenom počítal: "Ještě 4, ještě 3, ještě 2, ještě 1, no už? Teď už? Konečně!" Obrovská úleva, nohy v jednom ohni, žízeň, hlad, hypoglykemie...ale zvládl jsem to.

Možná vám pětadvacítka nepřijde tak moc. Přece jenom, do maratonu pořád daleko a co teprv ultramaratony, ale je nutné si uvědomit pár věcí. Zaprvé ještě pořád mám několik kilo nadváhu, sice nevím kolik, protože v Brně nemám váhu, ale myslím si, že to takové dvě kila budou. To není málo. Podívejte se na vytrvalce, kost a kůže, ono každé kilo navíc se pořádně pronese. A s tím souvisí další věc. Celý život jsem trénoval poněkud jinak. Už v mých zápasnických začátcích jsem spíš trénoval výbušnost, rychlost, sílu a vytrvalost pouze omezeně, hlavně anaerobně. I při mém sportovním comebacku jsem dlouhým vytrvalostním aktivitám neholdoval,spíš jsem trávil čas v posilovně, domácím cvičením a kratšími běhy. Na delší běh jsem se vydal všehovšudy dvakrát, plus párkrát celodenní kolo. 

Toto píšu ne abych se vymlouval, ale abych ukázal na fakt, že existují dva různé tréninky: rychlostní (silový) a vytrvalostní. Každý vypadá jinak a každý jinak působí. Rychlostní trénink stimuluje rychlá svalová vlákna, která jsou schopna velkého výkonu, ale po krátkou dobu. Vytrvalostní trénink naopak rozvíjí pomalá vlákna, která dokáží při nízké, konstantní intenzitě fungovat dlouho. Každé vlákno taky potřebuje jiné palivo a jinak vypadá, ale o tom někdy příště. 

Pro mě je důležité, že i s ne úplně ideálními tělesnými dispozicemi jsem dokázal vybudovat slušný vytrvalecký základ, na kterém se bude teď stavět :)

Na začátku článku jsem zmiňoval, že mě čeká ještě jeden objemový trénink, ten bude dvacítka do Horní Lomné, pokud mi to počasí dovolí.

Podrženo sečteno jsem od posledního článku naběhal 92 km. Kolik jste za leden stihli naběhat vy? Pochubte se v komentářích.

Tréninkový log #3 - Na Prýgl!

Nebo taky einundzwanzig!

V Brně bydlím čtvrtým rokem a nikdy jsem nebyl na Prýglu (pro přespolní - Brněnská přehrada), což je až neuvěřitelné. Zdálo by se, že každý natěšený prvák hned v prvním týdnu výuky obejde Špilas, Petrov, Lužánky, centrum, všechny největší kluby, vyhlášené pajzly, legendární kavárny a pokud počasí dovolí, tak zajede na Prýgl. Ne tak já, takže jsem musel aplikovat přísloví "Pokud nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře" a vydal se vstříc neznámému (ale úplně neznámému), protože v Bystrci a přilehlých končinách jsem byl všehovšudy jednou, a to jenom šalinou. Takže, naklikal jsem si to takhle:

Odkaz

Trasička to je pěkná, a protože je tak pěkná, tak ji začneme podvodem. Ano, opět jsem se svezl, tentokrát do Medlánek. Hned pěkně na rozehřátí mírný kopeček mezi baráky a pak vběhnutí do úplně otevřené krajiny kolem medláneckého letiště, které jsem neviděl. 

Ok, tady panely nejsou

Kolem letiště jsem proletěl jako vítr a ocitl jsem se u rozcestníku Medlánky - U letiště. Pokud se dobře podíváte na mapu, tak si můžete všimnout, že jsem měl kousek přeběhnout po neznačené silnici, no tehdy jsem netušil, že by to mohl být problém. 

Nečekal jsem totiž, že by se cesty mohly rozdvojit a já jsem si bohužel vybral tu špatnou. Ono cesta je trochu silné slovo, bylo to prostě oraniště, hodně velké oraniště, prostě bahno, sračka apod. Tady jsem se přesvědčil, že moje boty opravdu nejsou do terénu (nevím, proč si to pořád namlouvám), a tudíž můj běh vypadal spíš jako bruslení.

Po několikeré kontrole mapy kde vůbec jsem, jsem se dostal na asfaltovou silnici, což bylo vysvobození. Ztratil jsem tedy snad 3 min/km broděním v blátě a hledáním v mapách, ale byl jsem konečně v Bystrci u dalšího místa, kde jsem nikdy nebyl - u ZOO. Šokovala mě jedna věc - parkoviště. Za cedulí Zoo - parkoviště se skrýval plácek pro sotva 30 aut, a to je trochu rozdíl oproti ostatním Zoo, které jsem jako dítě navštívil (všechny kromě brněnské a plzeňské). Asi do ní moc lidí nechodí no...

Na hlavní silnici jsem nabyl dojmu, že když se nacházím na pevné asfaltové trati, tak bych na ní měl zůstat co nejdéle. Tak jsem si to štrádoval pořád kupředu, až jsem si uvědomil, že běžím po modré značce, po které jsem měl běžet v opačném směru, kdybych se neztratil. Takže kontrola mapy a otočka.

Již snad na správné žluté značce jsem pokračoval proti proudu Svratky, což muselo znamenat jediné - Prýgl musí být blízko (pokud jsem ho už neminul, dneska je možné všechno). A taky byl. Hráz se objevila záhy:

A objevilo se také toto:

Kdo uhádne, co to je a k čemu to mělo sloužit, ten dostane ode mě podepsanou fotku, pište do komentářů :D

A tak jsem ho poprvé uviděl - legendární Prýgl...

Moře! Vidím moře!

A vydal jsem se tedy po východním břehu přehrady. Trať jak stvořená pro běh, kolo nebo brusle, kde jsem samozřejmě nepotkal žádného běžce, cyklistu nebo bruslaře. Jenom pár penzistů, pejskařů a na břehu několik rybářů.

Od přehrady jsem se měl odklonit na rozcestí Osada - host. A tak jsem z červené odbočil na zelenou do kopečka, do kopce, do zkur****** kopce. Byl asi nějaký zvláštní tlak, protože mi i zaléhalo v uších, ale tenhle kopec jsem těžce nezvládal. Jako bych měl najednou o polovinu menší plíce. Snad pětkrát, možná i vícekrát jsem se během asi dvoukilometrového kopce musel zastavit a vydýchat, prostě to nešlo. Ale nakonec jsem to zvládl a ocitl se v první díře ze dvou - Rozdrojovicích. Upřímně, nečekal jsem zde ani nohu, což se mi vyplnilo, prostě nikdo, ani pes neštěkl. Je tu úplně kontrastní s mým rodným Jablunkovem, kde je desátá hodina dopolední v neděli jedno z nejrušnějších období v týdnu, protože se všichni vyvalí z kostela. A pak, že je jižní Morava ještě pobožný kus země :)

Už když jsem sestoupil do Rozdrojovic, viděl jsem, že na protější straně je opět hrozivý kopec, a protože jsem věděl, kterým směrem mám běžet, tak už jsem se nemohl dočkat.

Kopec mě nezklamal. O kolik byl kratší, o tolik byl prudší, ale ocitl jsem se nad vískou Jinačovice.

A znovu do krásného oraniště, snad ještě většího než předtím. Jedinou útěchou bylo, že jsem tudy aspoň měl běžet. Takže jsem se blátem a kalužemi přebrodil do Jinačovic, kde bylo opět pusto prázdno, a tak jsem na nic nečekal a vydal se křivolakou uličkou do dalšího, už třetího kopce. Musím říct, že se mi už dýchalo podstatně líp, možná byl opravdu v blízkosti vody jiný tlak. 

Jinačovice z druhé strany. Z lesa naproti je focena předchozí fotka

A byl jsem tam, kde minulý týden - v přírodním parku Baba - tentokrát z druhé strany. Když se nad lesem nevznášela mlha, tak sice neměl tak morbidní atmosféru, ale byl opravdu krásný. Všem určitě doporučuji k návštěvě, všude buky, na zemi žlutá tráva; fakt jsem zvědavý, jak může tenhle les vypadat v létě.

Les v přírodním parku

Na vrcholu Velké baby se na rozcestníku objevil konečně můj výchozí bod Medlánky MHD, a tak jsem věděl, že už jsem kousek od cíle.

Co vám budu povídat, poslední kilometry byly na krev, ale poctivě jsem čekal až mi mobil zahlásí 21 kilometers a já uběhl ještě 100 metrů a zastavil se. Půlmaraton po velmi dlouhé době byl na světě. Čas příšerný až hrůzný, ale na to se dneska opět nehrálo. 

Trasa byla velmi náročná. Čekal jsem běh civilizací, po asfaltu, maximálně s jedním stoupáním. Místo toho jsem se brodil blátem, stoupal pořád a civilizací běžel minimálně. Takže trať můžu doporučit všem, kteří chtějí i v Brně najít slušnou výzvu. Na závěr přikládám mapku, jak jsem skutečně běžel a malé shrnutí.

Odkaz na runtastic

Sportu zdar!

Fünfzehn!

Ano, popis mých dlouhých běhů bude označen vzdáleností v kilometrech v němčině a ne, nevím proč :D

Dnešek se tedy odehrál na trase (samozřejmě náhodně naklikané) v prostředí, kde jsem ještě nikdy nebyl. A když říkám, že vůbec, tak myslím vůbec. Vydal jsem se na sever.

Odkaz zde

Už na začátku jsem udělal jeden velký podvod, svezl jsem se šalinou na konečnou v Řečkovicích (asi 3 km). Důvody jsou však čistě pragmatické, běžet do Řečkovic po hlavní cestě je prostě na h*vno a protože se tam jinak běžet nedá, tak jet šalinou je jediná rozumná možnost. Možná se tam někdo s Kr. pole rád proběhne, ale já nevyhledávám běh po téměř hlavní třídě, kde na Vás každý čumí ze šaliny, každou chvíli musíte dávat pozor, aby Vás něco nepřejelo z vedlejší cesty a navíc je ta cesta nekonečně dlouhá a rovná. Takže prostě do Řečkovic tramvají.

Začínáme během kolem postapokalyptického vojenského prostoru, který bohužel nemám vyfocený (nebudu zastavovat po jednom kilometru), ale jako atmosferické navnadění stál za to. Na přiblížení dávám, alespoň fotky ze street view, dnes bylo ovšem více zataženo, takže depka větší.

Po proběhnutí postapokalyptickou krajinou jsem vběhl do lesa, který rozhodně nevypadal jak po výbuchu bomby, spíš naopak. Na uvítací ceduli přírodního parku Baba se skvěl obrázek zmije, což by byl v létě důvod k otočení, ale dneska mě čekalo jen první (a poslední) pořádné stoupání.

Už z mapy jsem věděl, že na tomto místě mě bude čekat kopec, ale čekal jsem nějaký nářez, to co přišlo, sice bylo zajímavé, ale nikoliv nějak extrémně náročné (možná už jsem tak dobrý (lol)), prostě převýšení asi sto metrů na nějakém půl kilometru.

Zato příroda byla opět fascinující, možná to bylo jemnou mlhou, ale les měl až morbidní atmosféru, všude listí, holé stromy a prostorná stezka s (prozatím) trochou bláta. Profil byl celkem rovinatý s několika krátkými stoupáními.

Celou dobu běhu v tomto prostředí jsem měl dojem, že se nacházím minimálně o 500 výškových metrů výš a ne v 450 m. n. m. Zejména když listnatý les přešel v jehličnatý.

A objevily se výhledy jako tento:

Nebo tento:

To už jsem se pohyboval směrem dolů, po blátě, v silničních botách. Kdo říká, že běh nemůže být adrenalin, tak nikdy neběžel z kopce v deseticentimetrovém blátě s hladkou podrážkou. Ačkoliv jsem čekal, že pojedu až dolů, tak musím říct, že mě boty celkem podržely, ale o tom až v recenzi, která spatří světlo světa již brzy.

A z blátivého lesa přímo do civilizace, konkrétně do vísky Česká, kde mě uvítal celkem vkusný a zajímavě řešený satelit (rozuměj satelitní městečko) a pak přeběh nad dálnicí a musím říct, že když vyběhnete z lesa a za deset minut se prořítíte nad dálnicí, tak to poznáte, dokonce jsem se i zakašlal.

Dále průběh obcí s debilním názvem (Lelekovice) a konečně pryč z civilizace.

Zatímco před chvíli jsem měl pocit, že zdolávám tisícovky, tak teď jsem se nacházel v lužním lese s mokřady, rákosím, vetchým můstkem (nebezpečně se prohnul) a blátem. Bohužel jsem nic nevyfotil a bohužel tento mokřad trval jen velmi krátce. Pak jsem se zase ocitl na technickém singltreku, který vystřídala klasická dvouosobová stezka.

A vyběhl jsem z lesa a čekaly mě, pozor nečekaně, rybníky! Mám na ně ale štěstí. Tentokrát o poznání větší, podle nápisu chovné. Vyfotil jsem pouze první, který byl, jak se později ukázalo, stejně nejhezčí (možná proto, že tam byly kachny :D)

Kolem rybníků vedla extrémně blátivá cesta, která prudce přešla v asfalt a byl jsem zase v civilizaci, konkrétně v Mokré hoře, kde už to znáte. Cestu domů jsem si ještě trochu prodloužil městem (aby všichni viděli, jak jsem zaprasený :-D) a pohádky byl konec. Čas jsem opět příliš neřešil, hlavně kvůli zastávkám na focení, respektive kvůli tomu, že Runtastic neumí udělat pauzu při zastavení. Přesto jsem se zmohl na něco jako finiš, abych to stihl do 90 minut, což se mi povedlo.

Povedlo! Ale než jsem vytáhl mobil uběhlo 10 sekund

Kdybych měl celou trasu hodnotit, tak jedině pozitivně. Terén nebyl tak technicky náročný jako minule, prostředí možná i lepší než minule. Možná bylo na trase celkem hodně civilizace, ale v sobotu ráno stejně nikde moc lidí nebylo. Taky jsem přišel na to, že patnáctka mi vyhovuje víc než dvacítka, takže i co se týče délky byla trasa ideální. Trať, vzhledem k jejímu profilu, můžu doporučit i méně zdatným běžcům, kteří zvládnout uběhnout patnáctku po rovině. Buďte ale připraveni na bláto.

Zatím.