Fünfzehn!

Ano, popis mých dlouhých běhů bude označen vzdáleností v kilometrech v němčině a ne, nevím proč :D

Dnešek se tedy odehrál na trase (samozřejmě náhodně naklikané) v prostředí, kde jsem ještě nikdy nebyl. A když říkám, že vůbec, tak myslím vůbec. Vydal jsem se na sever.

Odkaz zde

Už na začátku jsem udělal jeden velký podvod, svezl jsem se šalinou na konečnou v Řečkovicích (asi 3 km). Důvody jsou však čistě pragmatické, běžet do Řečkovic po hlavní cestě je prostě na h*vno a protože se tam jinak běžet nedá, tak jet šalinou je jediná rozumná možnost. Možná se tam někdo s Kr. pole rád proběhne, ale já nevyhledávám běh po téměř hlavní třídě, kde na Vás každý čumí ze šaliny, každou chvíli musíte dávat pozor, aby Vás něco nepřejelo z vedlejší cesty a navíc je ta cesta nekonečně dlouhá a rovná. Takže prostě do Řečkovic tramvají.

Začínáme během kolem postapokalyptického vojenského prostoru, který bohužel nemám vyfocený (nebudu zastavovat po jednom kilometru), ale jako atmosferické navnadění stál za to. Na přiblížení dávám, alespoň fotky ze street view, dnes bylo ovšem více zataženo, takže depka větší.

Po proběhnutí postapokalyptickou krajinou jsem vběhl do lesa, který rozhodně nevypadal jak po výbuchu bomby, spíš naopak. Na uvítací ceduli přírodního parku Baba se skvěl obrázek zmije, což by byl v létě důvod k otočení, ale dneska mě čekalo jen první (a poslední) pořádné stoupání.

Už z mapy jsem věděl, že na tomto místě mě bude čekat kopec, ale čekal jsem nějaký nářez, to co přišlo, sice bylo zajímavé, ale nikoliv nějak extrémně náročné (možná už jsem tak dobrý (lol)), prostě převýšení asi sto metrů na nějakém půl kilometru.

Zato příroda byla opět fascinující, možná to bylo jemnou mlhou, ale les měl až morbidní atmosféru, všude listí, holé stromy a prostorná stezka s (prozatím) trochou bláta. Profil byl celkem rovinatý s několika krátkými stoupáními.

Celou dobu běhu v tomto prostředí jsem měl dojem, že se nacházím minimálně o 500 výškových metrů výš a ne v 450 m. n. m. Zejména když listnatý les přešel v jehličnatý.

A objevily se výhledy jako tento:

Nebo tento:

To už jsem se pohyboval směrem dolů, po blátě, v silničních botách. Kdo říká, že běh nemůže být adrenalin, tak nikdy neběžel z kopce v deseticentimetrovém blátě s hladkou podrážkou. Ačkoliv jsem čekal, že pojedu až dolů, tak musím říct, že mě boty celkem podržely, ale o tom až v recenzi, která spatří světlo světa již brzy.

A z blátivého lesa přímo do civilizace, konkrétně do vísky Česká, kde mě uvítal celkem vkusný a zajímavě řešený satelit (rozuměj satelitní městečko) a pak přeběh nad dálnicí a musím říct, že když vyběhnete z lesa a za deset minut se prořítíte nad dálnicí, tak to poznáte, dokonce jsem se i zakašlal.

Dále průběh obcí s debilním názvem (Lelekovice) a konečně pryč z civilizace.

Zatímco před chvíli jsem měl pocit, že zdolávám tisícovky, tak teď jsem se nacházel v lužním lese s mokřady, rákosím, vetchým můstkem (nebezpečně se prohnul) a blátem. Bohužel jsem nic nevyfotil a bohužel tento mokřad trval jen velmi krátce. Pak jsem se zase ocitl na technickém singltreku, který vystřídala klasická dvouosobová stezka.

A vyběhl jsem z lesa a čekaly mě, pozor nečekaně, rybníky! Mám na ně ale štěstí. Tentokrát o poznání větší, podle nápisu chovné. Vyfotil jsem pouze první, který byl, jak se později ukázalo, stejně nejhezčí (možná proto, že tam byly kachny :D)

Kolem rybníků vedla extrémně blátivá cesta, která prudce přešla v asfalt a byl jsem zase v civilizaci, konkrétně v Mokré hoře, kde už to znáte. Cestu domů jsem si ještě trochu prodloužil městem (aby všichni viděli, jak jsem zaprasený :-D) a pohádky byl konec. Čas jsem opět příliš neřešil, hlavně kvůli zastávkám na focení, respektive kvůli tomu, že Runtastic neumí udělat pauzu při zastavení. Přesto jsem se zmohl na něco jako finiš, abych to stihl do 90 minut, což se mi povedlo.

Povedlo! Ale než jsem vytáhl mobil uběhlo 10 sekund

Kdybych měl celou trasu hodnotit, tak jedině pozitivně. Terén nebyl tak technicky náročný jako minule, prostředí možná i lepší než minule. Možná bylo na trase celkem hodně civilizace, ale v sobotu ráno stejně nikde moc lidí nebylo. Taky jsem přišel na to, že patnáctka mi vyhovuje víc než dvacítka, takže i co se týče délky byla trasa ideální. Trať, vzhledem k jejímu profilu, můžu doporučit i méně zdatným běžcům, kteří zvládnout uběhnout patnáctku po rovině. Buďte ale připraveni na bláto.

Zatím.

Recept #1

Kuřecí prsa v jogurtové marinádě se špenátem a batáty

Protože blog, kde by nebyl žádný recept není blogem, rozhodl jsem se i já, že zde budu zveřejňovat své kuchařské výtvory. Dnešek bude (už téměř výjimečně) masožroutský, konkrétně bude kuře.

Kuře každý zná, každý ho pořád vaří, mnoha lidem už leze krkem. Já jsem taky neobjevil Ameriku, co se úpravy týče, nezvyklá je spíše kombinace surovin, což u mě naprosto běžné :)

Začneme tedy alespoň 12 hodin předtím, než chceme jíst. Do mísy dáme lžíci oleje (nemusí být olivový), přidejte asi půl kelímku bílého jogurtu a vyšlehejte. Pak přidejte česnek, a protože já zastávám pravidlo, že ani v česneku není dost česneku, takže pokud nejdete na rande, přidejte ho hodně, alespoň 3-4 stroužky, klidně i víc. Marinádu osolte a opepřete a přidejte lžičku kari, hlavně kvůli barvě. A vrhněte se na kuře. 

Očistěte ho, Každé prso rozřízněte napůl (udělejte z jednoho dvě), vložte do marinády, na marinádu vložte folii, marinádu vložte do lednice, lednici zavřete a nechte spát do druhého dne a probuďte ji asi hodinu před plánovaným obědem.

Nevypadá to dvakrát chutně...

Po probuzení kuřete si vezměte do parády batát. Loupat ho můžete, ale nemusíte, záleží na vaší chuti. Důležité je si ale připravit na batát marinádu. Do mísy dejte opět lžíci oleje, přidejte sůl, pepř, sladkou papriku, trochu chilli a tymián. Přidejte batáty, které jste mezitím pokrájeli na hranolky, na misku položte talíř, ujistěte se, že na misce dobře sedí a pořádně protřepte. Malá finta na to, aby byl opravdu každý kus ochucený a nemuseli jste míchat jak šílení (zvlášť praktické, pokud máte malou misku). Navíc, pokud misku s talířem otočíte vzhůru dnem, necháte chvíli odstát, pak rychle otočíte misku a sundáte talíř (hlavně to nevysypte), tak se zbavíte přebytečného oleje. No ale už dost o tomto skvělém vynálezu a jdeme péct batáty.

Teď máte dvě možnosti, buď hodíte batáty do trouby nebo na pánev, já jsem je dělal na pánvi (samozřejmě už bez oleje) a přišlo mi, že se dělají nějak dlouho, ale je to na Vás. 

A na řadu přichází špenát. Pokud seženete čerstvý listový, tak máte štěstí. Pokud seženete zmražený listový (tak jako já), tak se nic neděje. Pokud ale neseženete ani jedno a měli byste dělat protlak, tak se raději se špenátem rozlučte a vymyslete něco jiného. 

Špenát je uprostřed, jasné?

Takže špenát dejte do rendlíku a poduste na troše vody, osolte opepřete a přidejte trochu (hodně) česneku. Počkejte dokud špenát nebude tak akorát a pokud jste fajnšmekr přidejte trochu smetany, ale ne moc (aby nebyl vodnatý). 

Mezitím by měly být batáty hotové. Pokud jste je dělali na pánvi tak je dejte někam do tepla a vzhůru na kuře. Jednotlivá prsa očistěte od přebytečné marinády a opékejte dozlatova. Zbylou marinádu nevyhazujte, je skvělá jako majonéza k hranolkům, 

Tak, teď už to jen všechno pěkně naaranžujte, abyste měli hodně lajků na instagramu, vyfoťte a vzhůru do jídla :-P

Lajky, poďte ke mně!

Protože to má být jakože "fitness"jídlo a já už se dlouho nehrabal v kalorických tabulkách, tak přidávám gramy makro živin:

A na závěr verze pro vegetariány (i vegany). Místo kuřete dejte tofu. Toť vše. A abyste se necítili ochuzeni, zde jsou vaše makra:

A na úplný závěr soupis všech surovin, abyste to měli pěkně pohromadě.

Zítra je den dlouhého běhu, tudíž popis nějaké narychlo sesmolené a pak protrpěné trasy.

Zatím.

Interval aneb Běhání na blbečka

Pokud jste někdy viděli při svém výběhu člověka, který téměř sprintuje a najednou zpomalí o 100 %, tak si nemyslete, že nemůže (i když, to se taky může stát), ale pravděpodobně dělá jednu z nejopomíjenějších částí běžeckého tréninku - intervaly.

Při sestavování intervalového tréninku můžete popustit uzdu své fantazii a poskládat jej tak, aby Vám maximálně vyhovoval. Důležité je však znát své možnosti. Může se Vám stát, že si řeknete: "5 minut rychle? To dám úplně v pohodě." Po minutě budete spílat do nebes a zbytek intervalu pojedete nikoliv podle stopek, ale podle toho, jak můžete a nemůžete (o tom někdy jindy). Je tedy vhodné abyste si někdy vyzkoušeli, kolik minut (nebo kilometrů) zvládnete uběhnout v rychlém, případně středním tempu a taky si vyzkoušeli, co to pro Vás vůbec rychlé nebo střední tempo znamená. Pro mě je v současnosti rychlé tempo pod 3:50 a střední pod 4:30 při jednominutových intervalech, a to je důležité. Je určitě lepší na začátek zvolit větší počet kratších intervalů než několik dlouhých, určitě chápete proč a kdo nechápe, tak ať si to vyzkouší a určitě pochopí. Můj interval pro dnešní trénink vypadal takto:

Na vysvětlenou; celkový čas je 44 minut z toho  je 2x 7 minut rezervováno na rozehřátí a vychladnutí a mezitím se opakuje 15 krátkých, jednominutových intervalů. Jednoduše řečeno 7 minut rozehřátí, minuta rychle, minuta pomalu, to celé 15x a 7 minut na vychladnutí ;-). Důležité je držet tempa, co to dá. U rychlých intervalů to paradoxně nemusí být problém, prostě běžíte na plný plyn, ale u pomalého intervalu můžete mít tendenci zastavit téměř na rychlost chůze, a to by se nemělo stávat. Pozitivum je, že mě se daří víceméně dodržovat intervaly a někdy i sám sebe překvapím, že jsem běžel rychleji, než jsem chtěl.

Pro začátečníky bych doporučil nějaký opravdu základní interval následujícího typu:

Prostě dostatečný čas na rozehřátí (můžete postupně zrychlovat) a potom například 5 intervalů, které nebudou rychlé, prostě jenom zrychlíte tak, aby jste zřetelně pocítili rozdíl mezi jednotlivými intervaly. A samozřejmě dostatečný čas na vychladnutí. Příště, pokud jste měli pocit, že byl trénink snadný, tak raději přidejte počet intervalů nebo zrychlete, než abyste běhali delší intervaly, na to bude času dost.

Malou nevýhodou může být, že na intervaly budete téměř určitě potřebovat chytrý telefon a nějakou aplikaci, která Vám řekne, kdy zrychlit a naopak (o intervalech bez pevných časů někdy jindy). Z vlastní zkušeností vím, že Android i WP mají takové aplikace (iOS určitě taky). Existuje samozřejmě také možnost odpočívání v trackeru, ale bohužel tato možnost většinou nebývá v základní, neplacené verzi.

A v neposlední řadě, interval má tu obrovskou výhodu v tom, že Vám dokáže znovu oživit trať, na které znáte každý šutr :-).

Tak vzhůru do běhání na blbečka.

Trochu větší kruháč

Úterý je dnem silového běhu, tudíž dnem nejhorším.

Je to tak, silový běh je nejnáročnější součástí mého tréninku. Částí, která má zabezpečit schopnost střídat aerobní a anaerobní zatížení, tedy zátěž na hranici tepové frekvence nebo silového charakteru a klasického běhu, jak ho známe všichni. Nemusím předstírat, že tato schopnost není mou nejsilnější stránkou, upřímně se divím, že jsem se ještě nepoblil a dnešek nebyl výjimkou.

Pro dnešní zatažené, 10stupňové ráno (!) jsem ale zvolil jinou strategii než v předchozích tréninzích. Předtím jsem doběhl na jedno místo a tam dělal všechno, co jsem si naplánoval. Dneska jsem si udělal velký kruháč (sice jenom jednou dokola) s třemi stanovišti. 

Stanoviště #1: shyby 

Klasika. Prováděná na dětské prolézačce zajímavého profilu, tedy kruhového. Co se týče počtu opakování, tak žádná sláva - 5x10 opakování, holt jsem už dlouho shyby nedělal. Možná si říkáte, jak shyby ovlivňují následující běh; no u mě přímo dramaticky. Když totiž udělám nějaký cvik na ruce, tak vůbec potom nemůžu běžet, prostě se všechna krev naleje do ruk a nohy tuhnou. Tedy mírným poklusem na další stanoviště.

Stanoviště #2: sprinty do kopce

Hlavní část silového běhu, jeho zlatý hřeb. Jediné, co potřebujete, je alespoň 50 metrový (raději 100 metrový) kopec rozumného sklonu. Co je rozumný sklon musíte posoudit sami. Já jsem našel v Brně několik rozumných kopců, pro dnešek jsem zvolil tento, který můžete vidět na selfíčku :D

U sprintů je důležitá jedna věc: nahoře musíte být zadýchaní, a to že hodně. Pokud nahoře nefuníte jak lokomotiva, tak děláte něco špatně. Prostě musíte jet naplno, a pokud jedete naplno, tak budete funět, i když máte sebelepší kondičku. Tečka. Těchto cca 70-80 metrových kopečků jsem si dal 6 s minimální pauzou, tzn. nahoru, dolů chůzí vydýchat a hned zase nahoru.

Pokud poslední kopec už nemůžete vysprintovat a i když si myslíte, že sprintujete, tak se pohybujete rychlostí chůze, tak jste to dělali správně a můžete se přesunout na další stanoviště. Já jsem to očividně dělal správně, tak jsem na další stanoviště půlku běžel a půlku šel. 

Stanoviště #3: kliky

Pěkně na kopečku v lese, s výhledem na kus Brna si dáme 5x15 kliků na mokrém jehličí (vzhledem k tomu, že metr ode mě bylo psí hovno, tak nevím jestli mokrém od deště :-/). No nic. Kliky snad nemusím vysvětlovat, preferuji kratší pauzu mezi sériemi, zhruba 40-60 sekund. A pak pěkně domů, alespoň 10 minut během. Doma se málem pobliju, ale přesto je to super.

Tak zatím.

Výhled z klikového stanoviště

Měsíční sumář #1

Protože v listopadu už nic nestihnu odběhnout, rozhodl jsem se udělat malé ohlédnutí za prvním (skutečným) tréninkovým měsícem. Nápomocen mi budiž můj věrný pomocník Runtastic (fakt nechápu jak může někdo bez aplikací tohoto typu vůbec běhat s nějakými ambicemi :-P).

Takže 125 km čistého běhu (bez chůze a nepochopitelně započítaného crossfitu), 14 a půl hodiny čistého času aktivit, což jsou nějaká 2 % celkového času. 2452 výškových metrů rozhodně není něco s čím bych byl maximálně spokojen, ale musím si to omluvit tím, že běhám v Brně, kde se nedá běžet ve větší nadmořské výšce než nějakých 500 m. n. m. Takže je trochu škoda, že jsem nevystoupal ani na Gerlach, ale co se dá v nížině taky dělat. A protože se mi přirovnání s velehorami líbí, tak příští měsíc bude za cíl pokořit Grossglockner (3798 m. n. m). Z tohoto důvodu možná také plánuji nějakou cestu za během, ale ještě nevím kam, protože se mi v dojezdové vzdálenosti nepodařilo najít kopec vyšší než 600 m. n. m., přinejhorším budu vybíhat několikrát na jeden a ten samý kopec :-)

Co je ale velmi potěšující fakt je to, že co se týče kilometrů, jedná se o nejplodnější měsíc za celou mou bídnou sportovní kariéru. Takže snad jsem na dobré cestě :-P.

PS. Rozpadly se mi mé věrné boty, které stály pětikilo a vydržely taky pětikilo :-), takže bude následovat obrovská anabáze, jaké si koupit pod stromeček :-P (fakt nevím jestli se těžké trailovky v Brně vyplatí :-D)

Příště se těšte na popis specifického silového běhu.

Zwanzig!

Z 0 na 20 za 37 dní

Jak už jsem avizoval, dnešek se nesl ve znamení dlouhého vytrvalostního běhu. Délka byla vypočítána na krásných 20 km a trasa byla stanovena tradičním způsobem, tedy náhodným klikáním do mapy ignorujíce, že tam může být sjezdovka, kráter, zatopené město nebo poušť na jaderné pokusy. Trasu jsem tedy naklikal následovně:

Pro jistotu dávám raději ještě odkaz.
Neznámá ovšem byla pouze polovina trasy; ta po červené značce. Zbytek trasy jsem už minimálně jednou proběhl a musím říct, že skýtá velmi zajímavé a různorodé prostředí. Ale polovina trasy pro mě byla velkou neznámou, pojďme si tedy projít hezky celou trasu.

Začínala úplně stejně jako pokaždé - během do retenční nádrže v Řečkovicích, ale poté přišlo místo, které ze srdce nesnáším a ani dnes se mi ho nepodařilo pokořit. Jedná se relativně krátký výběh lesem, který je ale nepříjemný svým profilem. Začíná táhlým, mírným stoupáním, které je nepříjemné v tom, že nejste rozehřátí, proto začnou nohy brzo tuhnout. Bezprostředně potom ale přichází prudké, asi 250 metrové stoupání, které je fakt vraždou. Poprvé jsem doběhl do čtvrtiny, podruhé do tří čtvrtin a dnes téměř pod vrchol, přesto už nohy odmítly udělat další krok, ale protože jsem dneska neběžel na rekordní časy a věděl jsem, že mě ještě čeká 18 km, tak jsem to nijak neřešil. Odměnou ale byl výhled na kousek Brna :-D

Pak už jen příjemná lesní cesta do Soběšic, vesnice (nebo části Brna?), kde jsem nikdy neviděl ani nohu :D

A následuje neznámá červená stezka. Svým skromným odhadem jsem tipoval klasickou lesní cestu po úbočí nějakého kopce (soudě podle vrstevnic), to co přišlo mě ale šokovalo. Nádherný technický single track, mírně zvlněný se spoustou serpentin. Podle stop kol jsem určitě nebyl jediný, koho by zlákalo ho projet na kole, ale dneska jsem tady pouze se svýma nohama. I přesto byla tato stezka dostatečným prověřením pozornosti a techniky - hodně kořenů, vracečky, listí, rychlé výběhy a seběhy - to vše znemožňovalo zařadit nějakou vyšší rychlost, což ještě umocňovaly časté fotopauzy, pitípauzy nebo prostě jen pauzy.

Technická náročnost tratě si ale vyžádala své oběti - sil pomalu ubývalo. Z členitého singl treku se po několika kilometrech stala normální lesní stezka umožňující pohyb dvou osob vedle sebe (předtím jsem místy měl problém projít sám) s občasným zúžením, spadlým stromem (kterých bych tedy ocenil víc, přesto nějaký parkúr byl) nebo blátem.

Již solidně široká svažnice se napojila na mně už známou cestu u rybníka "Mates", jehož hladina poukazovala na skvělé povětrnostní podmínky.

Jo je to zamrzlé, i když moc to nejde vidět.

Od této chvíle jsem věděl, že to bude rychle utíkat, i když nějaká ta sedmička byla ještě přede mnou a nohám už začala docházet šťáva.

Na cestu lesem, prvně po zpevněné cestě kolem soustavy několika rybníků (ten na fotce je zdaleka největší, a to má sotva 15 m na délku) a potom lesní cestou z mírného kopečka, jsem se těšil. Netěšil jsem se však na výběh z lesa a vstup na asfalt v Mokré hoře.

A netěšil jsem se oprávněně. Vkročení na pevnou půdu pod nohama mi vzalo všechny síly, které jsem ještě měl. Zbývaly mi 3 km do cíle, ale myslel jsem že to někde zapíchnu. Lýtka v jednom ohni, stehna úplně vyšťavená, mžitky před očima a žádná energie. A tak jsem pletl nohama po nekonečné rovině domů. Žádný z půlkilometrových úseků jsem neuběhl celý a vždycky jsem se musel alespoň na pár vteřin zastavit vyklepat nohy, ale přesto jsem se dobelhal do cíle, sice v úplně příšerném čase, ale dobelhal.

Dvacítka vždycky byla kritická. Když jsem minulý týden běžel patnáctku, vůbec jsem se necítil unavený, teď se cítím jak po několikadenním flámu, a přitom jenom 5 km, že?

Čas na pytel, ale o ten dneska nešlo

Nový blog na starém blogu

Complex? co?

Fit? Už není. Ambice vytvořit vlastní cvičební super program, který by byl super v tom, že by byl lepší než všechny ostatní (přirozeně), mě opustil stejně rychle, jak mě napadl. Stejně tak rychle jsem opustil tento blog se směšným skórem 8 článků, nulovou čteností, a přesto s pocitem vyčerpanosti tématu, což je jasný důkaz, že tudy cesta nevede. Co jsem tedy dělal tuto dlouhou dobu?

Nic. Celkem nic, Tedy nic, co se sportu týče. Ačkoliv se mohlo zdát, že splňuji profil dokonalého závisláka, který prostě nemůže přestat sportovat, opak je pravdou. Všechno vzalo za své tak náhle, jak přišlo a já po dobu 7 měsíců hledal opět odpověď na dně sklenice, toužil se stát lvem salónů, poznal, že karma existuje (škola), chtěl se na všechno vy*rat a začít nový život za La Manchem. 

Nakonec jsem po (ne)důkladné anabázi skončil tady, přičemž jsem se přirozeně chtěl opět dostat do formy. Ovšem motivace vázla. Vázla velmi vážně. Měl to zlomit až Spartan race, na němž jsem sice nezávodil, ačkoliv jsem původně chtěl, neboť jsem tvrdil, že se do té doby stihnu připravit (možná). Nestihl. Tak jsem se tam vypravil alespoň jako čumil doufaje, že mě pohled na všechny ty funící, zablácené osoby dostatečně motivuje. A povedlo se. Už za pár dnů jsem se vypravil na trať, na které jsem svého času trhal asfalt :P a byl to sice průser, ale menší, než jsem předpokládal.

Pokud si dobře pamatuji, tak jsem to uběhl v kuse, ale víc bych neuběhl ani za nic. Nutno taky podotknout, že v rychlejších časech jsem kdysi běhal 5k... smutný pohled.

Ale nepřestal jsem. Problém běhání po takové době je ten, že každý běh je až moc krutý. Kolikrát jsem si chtěl dát jenom takový pohodový výklus, jenomže ona v pohodě by byla jenom chůze. První běhy tedy byly na krev. Nebyl jsem schopný běžet nějakou delší vzdálenost. Odcházely mi nohy, plíce a z každého běhu mi bylo fyzicky špatně. Ale nakonec jsem se dostal pod 30 minut na pětce, což jsem bral jako obrovský úspěch, což zní až směšně :-P

Přesto jsem se stále bál, že bych mohl zase přestat a protože moc nedokážu dělat něco jen tak, musel jsem najít silnější motivaci, a protože na Spartan se ještě nešlo přihlásit,tak jsem se přihlásil na Brněnskou desitku (na truc mé spolubydlící, která se tam ještě nepřihlásila :-P). 

Takže motivace by byla a myslím, že i dostatečně silná (přece jen jsem do toho vrazil startovné že), a protože se nespokojím jen tak s tím, že to uběhnu a musím mít nějaký nereálný cíl, takže stanovuji, že skončím v TOP10; v dobách své největší slávy (lol) bych se umístil cca. na nějakém 30. místě, takže prostě v TOP10 mezi atlety a párátkovýma nohama budu (snad do té doby nebudu mít taky párátkové nohy).

Tento blog bude tedy tréninkovým deníčkem, který bude zaznamenávat můj postup na první běžecké závody. Samozřejmě, že si nekoupím nějakou chytrou knížku za pětikilo, která mě naučí běhat nebo neobjednám nějaký super tréninkový plán od "profíka", ale protože jsem vlk samotář, vymyslím si svoje know-how, se kterým se tady budu (ochotně) dělit. 

A protože jsem prošvihl opravdový začátek mého snažení, začneme hned zítra (28. 11. 2015 pozn. aut.) pěkně zostra - dvacítkou v terénu ;-)

Ale ještě předtím se můžete těšit na vykecávačku vol. 2...

Zatím