Spartan race Praha

Bez jednoho dne týden a mě čekal další závod, tentokrát úplně něco jiného, překážkový závod Spartan race v Praze. 

Příprava na tento závod nebyla nějak speciální, hlavně jsem se připravoval na závod o týden dříve, tudíž jsem byl na Spartan připraven běžecky a nijak jinak. Pokud si dobře vzpomínám, tak za 5 měsíců přípravy jsem udělal 60 angličáků, zhruba stejný počet shybů a o dalších posilovacích cvicích na ruce ani nemluvě. Spartan jsem si tedy šel hlavně užít s tím, že můžou nastat dva scénáře: povedou se mi překážky, pak by to mohl být slušný čas, nebo se mi překážky nepovedou vůbec a já odpadnu po prvních angličácích. Problém byl v tom, že teoreticky jsem mohl dělat angličáky úplně na všem, kde to jde, protože jsem s nimi nikdy nepřišel do styku. Moje předzávodní pocity ještě podoporovali mí spolusouputníci, kteří mi připomínali, že určitě budu první v týmu; při tom jsem se vždycky pomyslel, že možná tak do prvních angličáků...

Už před závodem mě braly mory, protože se na závod vyráželo asi tak o hodinu později, než bych jel já, kdybych měl jet sám, tudíž jsem byl značně nervozní. Nervozita ještě stoupala už na výstavišti, když se pořád na někoho čekalo, furt někdo hledal hajzlíky atakdále, takže něco, při čem mi značně stoupá tlak :)

Výstaviště bylo ještě poloprázdné, takže jsem  měl dostatek prostoru na rozcvičku, teda tu soukromou. Poté jsem čekal organizovanou rozcvičku z pódia, tak jsme si stoupli před pódium, kde nepostávaly tedy davy lidí a moderátor to moc nerozjížděl. Najednou prohlásil, že se má připravovat vlna 8:15 (my jsme byli vlna 8:00) a my se vydali úprkem ke startovní bráně, kde se na hodinách skvěl čas  7:52, takže jsme se všichni zase uklidnili.

V předstartovním kotli jsem se strategicky prodral až k startovní pásce a zbylé minuty trávil poskakováním a posloucháním dojmů polských spartanů stojících vedle. Poláci při odpočívání přeřvali Čechy a my se vydali skrze dým do závodu.

Hned jsem se snažil protlačit dopředu, což se mi viceméně podařilo, a s napětím očekával první překážku. Tou byly pneumatiky. V duchu jsem si říkal, že se můžu klidně rozbít i tady, přesto jsem se nerozbil, avšak moje technika byla o dost pomalejší než všech okolo - takže jsem musel poprvé dobíhat čelo.

Pak následovala série několika různých zdí určených pro různé způsoby překonávání. Mé způsoby opět nebyly tak efektivní jak způsoby ostatních, takže na každé překážce se několik lidí přehnalo kolem. Poté nás čekal delší běžecký úsek stromovkou, kde se mi podařilo dotáhnout na vedoucí skupinu, se kterou jsem doběhl k memory testu. Dobrovolník u testu zřejmě uznal, že ve vedoucí skupince nebudou žádní spartanští zelenáči, proto se neobtěžoval s vysvětlováním, podle které dvojice čísel si máme kód pamatovat. Mně přišlo zcela logické si kód pamatovat podle prvního dvojčíslí, takže jsem se snažil vymyslet nějakou mnemotechnickou pomůcku na kód čísla 99. Po tom, co jsem si řekl, že si snad nějak vzpomenu, jsem se opět vydal dohánět čelo naší vlny.

K pytlům s pískem, se kterými jsme měli vyběhnout nebo vyjít krátký kopeček, jsem dobíhal společně s pelotonem čítajícím asi deset mužů. Nošení břemena mi fakt vyhovovalo a doufal jsem, že na něco podobného při závodě ještě narazím - marně.

A opět delší běžecký úsek. V této chvíli mě závod fakt bavil, ale věděl jsem, že přijdou horší věci. Kus před první občerstvovací stanicí jsme začali předbíhat závodníky z předchozích vln a blížili se k první pořádné překážce kůlům, Říkal jsem si: je to pade na pade. Na první kůl mi pomohl dobrovolník a já se vydal bezhlavě kupředu. Dva kůly před koncem jsem se však poroučel k zemi, Takže první angličáky. V běžecké části jsem si vytvořil celkem náskok a říkal jsem si, že to určitě ještě doženu. Na místě určeném pro angličáky to vypadalo jak na buzerplace. Slečna dobrovolnice řvala na celé kolo a já jsem po patnácti kouscích nemohl a přede mnou bylo ještě jednou tolik. Poprvé jsem se pořádně zadýchal a vyrazil přelézt síť.

Doufal jsem, že teď nastane opět nějaký běžecký úsek, ale bohužel. V tu chvíli jsem samozřejmě ještě netušil, že v podstatě všechno běhání je za námi a zůstává pouze popobíhání. V cestě mi stála kladina. Ne moc dlouhá, ale zato do kopce. Zkusil jsem ji opět přejít rychlým tempem, ale těsně před koncem mě vzal balanc a já došlápl na vedlejší kladinu. Dneska si říkám, že kdybych doskočil o deset cm dále, tak jsem překážku zdolal, ale teď už je pozdě :) Další dávka angličáků, tentokrát na betoně. 60 angličáků v tak krátkém sledu se už na mně značně podepsalo a já už zdaleka nepokračoval tak svěže jak před kůly. Navíc jsem už spatřil další členku našeho týmu, kterak vstupuje na kladinu a poté jde angličákovat. Holt na nějakých 4 km nevytvoříte tak zázračný náskok.

Když se přede mnou objevili slamění panáci, věděl jsem, že to není dobré. Další nevyzpytatelná překážka. Oštěp jsem samozřejmě vrhl vedle a už jsem toho začínal mít plnou p*del, zvlášť, když jsem za plotem viděl horolezeckou stěnu, překážku, před kterou jsem měl největší respekt.

Za chvíli už jsem stál v řadě před stěnou a marně se snažil od zkušenějších borců odkoukat, jak se vůbec mám chytit, kde dát kterou nohu a další finty. Bylo mi to ovšem prd platné, protože mě hned gravitace stáhla tam, kam patřím. Dalších třicet na betoně.

Trochu běhu a na řadě byl memory recall. Dobíhal jsem k dobrovolníkovi a snažil se dát dohromady kód, když ten na mě vybalil: "Takže 34." Aha, takže ono to mělo být podle druhého dvojčíslí. Vyčerpaně jsem hekl: "Nevím," a když jsem šel na angličáky, tak jsem si připadal jak debil, což ještě umocnilo to, že jsme tam angličákovali jenom dva. Musím pochválit dobrovolnici, která mě hecovala do každého dalšího opakování a posledních pět si dala dokonce se mnou.

Už naprosto vyčerpaný jsem se šoural dále a pokud jsem chtěl jít dále, tak jsem musel přeručkovat konstrukcí nahoru a dolů. Před touhle překážkou jsem už byl tak demotivovaný, že jsem to ani nechtěl zkoušet a jít hned na angličáky, ale přesto jsem se pověsil na první trubku jak pytel brambor, zkusil dosáhnout na další a se zaklením se poroučel k zemi. Teď už mě fakt závod přestával bavit. K monkey baru dobíhali další členové týmu a mohli jsme si porovnat angličákové skóre - vedl jsem,

Zpátky do přírody a tam vytáhnout nahoru pytel z pískem. Čekal jsem pořádnou nálož a při prvním záběru jsem se až vylekal, jak je to lehké. Dal jsem na rady dobrovolníků a pytel spouštěl pomalu - dělat angličáky za to, že jsem pustil pytel z výšky - to už by mě fakt j*blo.

Konečně překážka, na které nemusím angličákovat - plazení pod ostnatým drátem. Oproti jiným závodům, které jsem viděl, mi to přišlo nějaké dlouhé a hlavně suché, bez bláta. Strategicky jsem zvolil flek co nejvíc na kraji doufajíce, že tam bude drát nejvýš a klasickým plížením jsem se vydal vpřed. Asi ve třech čtvrtinách mě už tak bolela kolena, že jsem přešel do nějakého podivného bočního plazení, které plynule přešlo v hojně využívané kutálení. Naštěstí jsem se nikde nezachytil a rychle pokračoval dál.

Dál do vody. První vodní překážka - dunk wall. Čekal jsem, že budu muset s hlavou pod vodu, ale bohudík (nebo bohužel) nemusel. Voda rozhodně nebyla teplá, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Čekala mě překážka, na kterou jsem si věřil nejvíce - lano. Sice jsem už dlouho nešplhal, ale doufal jsem, že je to jako jízda na kole, že se to nezapomíná. Nezapomíná. Hlavně za pomocí nohou jsem se elegantně dostal nahoru a konečně jsem zažil ten pocit, když zdoláte překážku a vyhnete se angličákům. Vlilo mi to novou sílu do žil a tak jsem vyrazil kupředu.

Když jsem dobíhal k převrácení pneumatik, tak jsem si všiml, že na dohled je multiring - poslední překážka. Pneumatiky jsem převrátil jako nic (jak jsem se později dočetl v některých reportážích, tak tam byly pneumatiky různých hmotností, takže jsem měl asi štěstí) a běžel na multiring. Lano mě nabilo energií, takže jsem si celkem věřil. Bohužel jsem udělal velkou chybu - zavěsil se na hrazdu jak pytel brambor, bez zpevněných ramen a paží, tudíž jsem už nenašel sílu na zvednutí se při přechodu na kruhy. Takže angličáky vytáhneme na dvoustovku. Tyhle už fakt nešly. Strávil jsem tam snad pět minut (celkově si myslím, že jsem tak polovinu závodu angličákoval), kolem dvacítky jsem přestal počítat, takže jsem možná udělal o nějaké to opakování míň, ale to už bylo jedno. Skočil jsem přes oheň, chytla mě křeč do stehna a dostal jsem medaili a další tunu krámů. Šťastný jsem nebyl. Ale slogan, že pochopím až v cíli, jsem fakt pochopil až v cíli. I když se jednalo o tak krátký závod, který jsem možná bral trochu na lehkou váhu, tak mi dal zabrat jako málo co. Vyčerpaný jsem sežral všechno, co jsem dostal a promrzlý si to štrádoval do sprch se studenou vodou.

A tím by mohl příběh spartana končit. Pokud bych měl srovnat oba závody, kterých jsem se o těchto dvou víkendech zúčastnil, tak by bylo pořadí následovné: první půlka spartana, Brněnská desítka, druhá půlka spartana. Bohužel to musím rozdělit takhle. Samotnému mi více vyhovuje závodění, kdy jsem v kontaktu se závodníky. Když jsem se dostal na Spartanu do kolotoče angličáků, tak se samotné závodění vytratilo, tedy mám na mysli závodění s ostatními závodníky, a zůstalo pouze závodění samo se sebou, což staví Spartan do jiné pozice. Celá myšlenka Spartan race je mi totiž velmi sympatická, stejně jako sportovní všestrannost, kterou musí nejlepší závodníci oplývat. A taky vím, že mi překonávání překážek nejde a že nemám výdrž v angličácích. Spartan Beast na podzim mě láká, ale přijde mi pošetilé se takové výzvy účastnit hned po návratu z Anglie, tedy bez tréninku. Ale Spartan v Praze určitě nebyl můj poslední.

Brněnská desítka

Myslel jsem si, že tento blog je mrtev. Že už nikdy nespatří světlo světa žádný ambiciózní a nepochybně skvělý článek. Dlouho to vypadalo, že to nakonec i tak bude, vždyť závody, které byly hlavním nosným tématem tohoto blogu již proběhly, a já jsem nepsal žádné předstartovní reporty, ani dojmy po doběhnutí, ani obsáhlejší reportáž ani nic podobného. Dlouho jsem ani neměl potřebu. Až dneska jsem se začal cítit tak nějak dlužen svým imaginárním čtenářům, že jsem jim nezprostředkoval své pocitů ze závodů, kterých jsem se zúčastnil. Ne to je pravdy jen částečně, hlavně jsem po závodech plný dojmů a nikdo se mě na ně nezeptal, tak je vypíšu, alespoň tady :)

Začnu mým prvním životním závodem - Brněnskou desítkou. Závod, který mel být můj Woodstock, závod, na který jsem měl velké plány, které se postupně zmenšovaly a zmenšovaly, až se staly celkem realistickými. Do závodu jsem šel tedy s cílem uběhnout závod pod 45 minut. Připomínám, že ačkoliv se závod jmenuje desítka, tak ve skutečnosti měří 10,55 km a půl kilometru není takový kousek, jak se může zdát; na desítce to dělá při mém tempu přes dvě minuty.

Poslední týden jsem před závodem jsem tedy ladil formu. Původně jsem měl zařadit i sacharidovou superkompenzaci, ale nakonec jsem ji zavrhl. Poslední trénink jsem si tedy odbyl tři dny před závodem a jal se odpočinku a doplňování glykogenu. V předvečer závodu jsem pořádně namasíroval nohy, udělal důkladný strečink a šel se těšit na zítra.

Nedočkavost mě probudila hodně před zazvoněním budíku a já se pustil do pořádné nálože vloček. Protože se mi asi před měsícem zdál děsivý sen, při kterém jsem přišel pozdě na tento závod (vlastně jsem na něj vůbec nedorazil, protože, jak už to tak ve snech bývá, tak jsem nemohl najít zastávku šaliny :)), tak jsem už před devátou vyrážel s batůžkem na zastávku (našel jsem ji) a měl tak dvě hodiny na prozkoumání atmosféry.

Atmosféra mě hned po příjezdu do centra nadchla. Nádherné počasí, už dvě hodiny před závodem se v centru motaly davy lidí ve sportovním i v civilu, moderátor vyřvával do mikrofonu a já si obešel všechny stánky a pokochal se pohledem na mé vysněné Salmingy :P

Největší dilema celého závodu, tedy kde uložím svou batožinu, jsem vyřešil překvapivě rychle a ve čtvrt na 11 jsem se vydal zahřát svalstvo. Po půlhodině poklusávání, postávání a poskakování jsem nabyl dojmu, že by už se mohli řadit závodníci do startovního koridoru. Měl jsem pravdu. Davy se hrnuly malou brankou do arény a mě se podařilo protlačit asi 100 metrů od startu, což jsem považoval za uspokojivé. Celý startovní had se ještě několikrát posunul vpřed, takže pak jsem stál asi 75 metrů od startovní brány.

Tak jsem stál v balíku nervozních běžců, jejichž poposkakování utnul až startovní výstřel. Celá masa se začala šinout kupředu. Nikoliv však během, ale krokem, který přešel v běh až po průběhu startovní branou a já okamžitě pochopil, že jsem se podcenil a postavil se moc dozadu. První jeden až dva kilometry jsem tedy kličkoval mezi ostatními běžci a až na druhém kilometru jsem se dostal do skupiny mého tempa, Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o asi stometrový vedoucí had závodníků ještě před roztrháním. Snažil jsem se tedy srovnat tempo a držet se závodníků kolem. Kupodivu se mi je dařilo ještě předbíhat. Pocitově jsem měl pocit, že běžím velmi dobré tempo, dokonce jsem několikrát přemýšlel, že se zeptám nějakého spoluběžce s hodinkami, jak na tom jsem, ale nakonec z toho sešlo. Když jsem přibíhal na velodrom, tak vedoucí skupinka z něho právě vybíhala a já jsem se řítil k první občerstvovačce. Osudné občerstovavačce. Vůbec nevím, proč jsem chtěl pít. Při tréninku si s sebou beru pití jen na 15+ běhy a desítku zvládám v pohodě na suchu, přesto jsem nabyl dojmu, že je velké vedro, takže bych asi umřel žízní, proto jsem popadl nabízený kelímek s vodou. Nechtěl jsem zastavovat ani příliš zpomaloval, tak jsem se snažil nalít vodu do chřtánu za plné rychlosti, bohužel jsem nikdy netankoval za běhu, takže jsem nemohl tekutinu do úst dostat. Kelímek jsem tedy do úst zvrátil co možná nejvíc a... napil jsem se nejdebilněji, jak to jenom jde. U nás příznačně říká, že jsem se napil "do koláčové dírky" (neptejte se, co to má znamenat), ale určitě víte, o co jde. Okamžitě jsem se zakašlal, vyhodil kelímek a pokračoval v běhu. Po asi sto metrech to začalo. Nesnesitelná bolest někde na žaludku. Ne to klasické píchání, ale mnohem intenzivnější bolest na jiném místě. Cítil jsem, jak zpomaluji a jak se kolem mě prohánějí běžci, které jsem předběhl.

Následující popis trasy bude velmi stručný. Nepamatuji si totiž vůbec, kde jsme běželi, jak to tam vypadalo a ani nic podobného. Pamatuji si jen tu bolest a jak se pomalu propadám startovním polem. Někde u pajdáku jsem zpomalil skoro až na rychlost chůze a pořádně to zkusil rozdýchat. Trochu to pomohlo a já si tak šetřil síly, alespoň na malý finiš od 9 km. Původně jsem plánoval finišovat od sedmého, ale tam jsem byl rád, že jsem. Na devítce jsem začal zrychlovat a před hlavákem jsem pořádně nasadil. Bohužel předchozí běh byl tak vyčerpávající, že už to na žádný finiš nebylo. Tak jsem proťal cíl s pohledem na časomíru, na které jsem jenom zahlédl číslo 48. Cíl jsem tedy nesplnil. Nakonec 53. místo celkem a 29. v kategorii. Osobák na desítku sice padl a má hodnotu 45:44, ale kdyby se mi podařilo udržet úvodní tempo, tak to mohl být určitě výrazně lepší čas. Ale na kdyby se nehraje a tak s odstupem času hodnotím závod jako velkou zkušenost a super zážitek.

Původně jsem si myslel, že silniční městský závod musí být nuda. Běžet v jednom balíku, po asfaltu, pořád stejně. Závod mě ale vyvedl z omylu. Hrozně se mi líbil právě ten kontakt se závodníky, to když jsem se mohl držet něčího tempa, případně ho předběhnout nebo se nechat předběhnout. Také davy diváků kolem tratě byly super (dokonce pár, který si na chodník vytáhl stůl, židle, slunečník, basu piv a pozoroval závod :)) a neskutečně hnaly dopředu (i když jsem to větší část závodu nebyl schopný vnímat). Takže Brněnský půlmaraton/desítku jednoznačně doporučuji a hned po doběhnutí jsem začal spřádat plány na další závod - Běhej lesy v Lednici, kde zabiju dvě mochy jednou ranou - podívám se do Lednice a zaběhnu si krosový půlmaratón.

A příště trochu z jiného soudku - Spartan Race.